Midíček v podání důchodcovského týmu
Autor: Redakce <redakce(at)hafbezobav.cz>, Téma: Psí příběhy, Vydáno dne: 03. 07. 2013



Report z akce: Kokořínsko křížem krážem. Pohledem jedné z účastnic. зеленый кофе

 

 


Na start dorážíme ne mezi posledními, ale jako úplně poslední, museli jsme nechat naše staré kosti pořádně načerpat síly. Obětavá Terka mi na startu půjčuje propisku a vysvětluje trasu, přebaluju batůžek, páč mattoniho kyselina do camel bagu není dobrý nápad, takže oblečení pro případ nouze, teď už s příchutí maliny, rovnou nechávám v autě. Aspoň bude lehčí batůžek.

 

Konečně se naše lemří trio ve složení mé maličkosti, 11ti letého sešroubovaného Zelí a 10ti letého SUP kardiaka, může vydat na trať v 10:45. Vyrážím s optimistickou vidinou, že tentokrát to není na dva dny. SUP má hned na startu spoustu práce se čtením novin po dříve startujících a Zelí mu v tom zdatně asistuje, takže se začnou přeznačkovávat ještě tyhle dvě trdla. Počítám do deseti, nemůžu je zmydlit před zraky organizátorů hned na startu.

 

První mini bloudění si užijeme krátce po startu na přechodu z červené na zelenou. Místo nahoru do kopce se mi zdá příjemnější cesta po silnici, za chvilku omyl zjišťuju a snažím se vyškrábat vzhůru do svahu, ale radši to vzdávám a vracíme se zpátky hledat zelenou. Cesta ubíhá vcelku svižně, takže za chvilku označuju K1 a Šemanovický důl probíhám, využívám situace, že pejsci jsou ochotní běžet aspoň z kopce.  Na konci dolu nás čeká malé stoupání do úžasné vesničky Truskavna, hned za ní jsou cedule na volný pohyb ovcí, tak pro jistotu kontroluju karabinky.  V tom se 2 metry vedle nás ozve z vysoké trávy „béééééééééééééééé, béééééééééééé“ … a sakra, dvě malá jehňátka si nás asi spletla s mámou a vydávají se přímo k nám. Zelí je rozzářené jak měsíček na hnoji a mrská zběsile ocáskem na uvítanou, nicméně se po mém boku neodváží k žádné ekšn. Jenom kdybych tu nebyla viď!

 

Radši upalujeme dál, ale za chvilku narážím na uplakanou holčičku (slzy jak hrachy, že jsem to v životě neviděla), která ke mně letí se slovy, že jí někdo rozehnal stádo ovcí a neví, kde jsou. To mi fakt chybělo ke štěstí, holčičku utěšuju a hladím, ukazuju jí směr, kde má ztracená jehňátka a ujišťuju, že se zbytek stáda jistě vrátí. Ráda bych jí pomohla, ale neriskuju přivázání Zelí a SUP u ovčího stáda. Nicméně se mi zdá trošku odvážné, nechat zhruba osmileté dítě hlídat stádo ovcí. No nic, tady nepomůžeme, tak radši pokračujeme dál.

 

V Březince označuju další kontrolu a při pohledu na černé mraky si radši beru bundu. Na konci Šemanovic nás dostihne první slejvák, ale trvá jenom chvilku. Šemanovickým dolem dobíhám do Jestřebice, pejsci mají světlejší chvilku kdy jdou přede mnou a netáhnu já je, takže běžím až do Vojtěchova. U Boudeckého mlýna si užívají koupačku, ale je podivné dusno. Pod Pokličkami jsme ve 13:58, sice nevím kolikátý kilometr, ale dávám jedinou housku a 15min pauzu. To byla ale chyba, protože se v tu ránu přižene neuvěřitelný slejvák, který nás zastihne při stoupání na Pokličky, takže tam rychle označuju K3 a letím se schovat pod převislou skalku. I na Zelí a SUP je tahle cisterna vody moc, takže si zalézají do průrvy a hned si ustelou. Strávíme tu dobrou půl hodinku, než se slejvák změní v normální déšť. Přemlouvám je tedy k pokračování, ale snad dva kilometry trvá, než se očuchávání každého stébla trávy změní v aspoň trochu normální chůzi.

 

Údolíčko mířící ke Mšenu chci proběhnout, ale koná se tu dětský den, takže se s očima navrch hlavy proplétám slalomem dětí a rodičů, kteří si chtějí hladit pejsky. Za chvilku jsme v Sedlci a Kočičinou probíháme až k odbočce na žlutou. Tady čekám od organizátorky správnou zradu nakonec a taky že jo. Na Hradsko šplhám jak v posledním tažení a ještě ke všemu nemůžu najít poslední kontrolu, takže fotím jenom kostelíček a upalujeme do cíle. Bohužel pořádně nečumím po značkách, takže scházíme ze žluté a doslova pár metrů před cílem se motáme mezi skalami. Ale konečně jsme sešli na silnici a v tom potkávám „starého“ dogtekařského pardála Otu Koudelku se samojedama, takže se ještě tradičně zakecáváme. Nicméně v cíli na nás čekají, takže se loučím a těch pár metrů dobíhám, jak je dobrým zvykem.

 

Náš důchodcovsko invalidní tým získal krásné poslední místo (30km za 5:37), ale nic nás nebolí a krásně jsme si to užili. Až mi bylo líto, že je to jen těch 30km, ale snad bude příště Hafbáků víc a třeba se na trati i s někým potkám. Terce díky a těšíme se s naší lemří jednotkou na další akci.

 

 

 

autor: Veronika  Léblová