Procházky a povídání na téma „Canisterapie“ – VI. Díl
Autor: Zdenka Prošková <(at)>, Téma: Psi pomocníci, Vydáno dne: 18. 10. 2012



... aneb dobrovolnictví je dnes v módě.

 

Vítám Vás na dalším procházkovém povídání. Dnes se zaměřím spíše na přístup ke canisterapeutickému psu, pohled na něj. Možná je to téma ve vašich očích zbytečné, já ho považuji za jedno ze zásadních.

 


 

 

 

 

Jsou zařízení, která si myslí, že pokud se psem neprovádíte nějaká složitá cvičení, tak se o žádnou terapii nejedná.

 

Mnohá z nich se zhlédla v polohování, které na první pohled působí velice líbivě, složitě a přikládá přítomnosti psa při terapii jistou známku odbornosti. Neubírám této technice nic z její slávy, ale stále zastávám názor, že polohování je nefér vůči psům a zcela je to degraduje z pozice terapeuta na polštář či rohožku.

 

Stačí se pořádně podívat na fotografie psů, kteří jsou k polohování používáni, oprostit se od pozlátka, kterým je taková fotka opředena a zaměřit se na výraz psa. Troufám si tvrdit, že polohování tak, jak je dnes prováděno, odporuje zásadám wellfare psů a pokud není prováděno za účasti fyzioterapeuta (což v 99,9% případů není) může ohrozit zdraví klientů. Neznám jedinou canisterapeutickou organizaci, jež by měla všechny své terapeuty kvalitně vyškoleny v oboru fyzioterapie. Polohování je u nich souhrn jakýchsi cviků jež zahrnují podkládání nohou a zad klienta psem za účelem jejich prokrvení, nahřátí. Protože kdysi si někdo přečetl, že se to tak dělalo již ve starém Řecku a chtěl si usnadnit složitou práci s nahříváním a masážemi před fyzioterapií.

 

Nejen já si myslím, že k tomuto účelu je stejně dobré použít zahřívací podložky, termoláhve a nové technické vymoženosti a psa použít jen jako stimul k tomu, aby se klient fyzioterapie účastnil rád a spolupracoval. Něco jiného je fyzioterapie, kdy dítě s problémem končetin soutěží se psem kdo se doplazí dál, než nutit psa ležet a pokládat na něj končetiny zcela cizího člověka.

 

Canisterapie není technika využívající působení psa na fyzickou stránku člověka, ale podpůrná terapeutická léčba využívající pozitivního působení psa na lidskou psychiku. Fyzická stránka je dotčena také, ale jen rámcově a není hlavním záměrem.

 

 

 

Pes, i ten terapeutický, má svého jednoho pána. Vztah s ním bývá založen na různých nitkách společného soužití. Jen a pouze tento pán má právo vyžadovat po psu, aby ho na sebe nechal kdykoli kamkoli sáhnout. To, že pes svého pána nekousne, by v dnešní době nemělo být postaveno na skutečnosti, že se pána bojí či ho uznává za (v dnešní době velmi oblíbené rčení) vůdce smečky. To, že pes svého pána nekousne má totiž být výsledkem důvěry, že mu pán neublíží, že chce pro něj vždy jen to dobré. Pes svého pána miluje, touží po jeho blízkosti, kontaktu, dotecích a vyhledává je. Pokud si může vybrat, bude raději ležet se svým pánem v posteli, kde se budou vzájemně zahřívat, stejně jako by to dělal s jiným psem ve smečce. Jde o pouto velice intenzivní a doteky (zejména na hlavě) jsou z pohledu psa velmi intimní záležitostí.

 

 

 

Pakliže psa položíme a necháme jiného – naprosto cizího – člověka, aby se psa dotýkal, pokládal se na něj, bez možnosti volby odejít, je to vůči psu v podstatě trestuhodné jednání.

 

A nic na tom nezmění ani fakt, že pes tímto přispěje lidem.

 

 

 

Hladit psa nechte klienty pouze v případě, že o to pes stojí. Upřednostněte a nabízejte boky, hřbet, vynechávejte hlavu, při níž by se mohl cítit ohrožen. Pes není věc pro potěšení lidí, je to živý tvor a Váš nejlepší přítel. Nedržte ho, nechte ho, aby mohl v případě touhy odejít.

 

Při canisterapii musí platit, že pes má z kontaktu s lidmi radost. Udělejte všechno proto, aby ji měl, aby se mu práce s lidmi neznechutila. Použijte veškeré dostupné prostředky. Zejména ho ale do práce nenuťte.

 

Jsou psi, kteří jsou schopni pracovat dlouho a na jejich radosti z lidí to nic nezmění. Jsou psi, kteří jsou ochotní nechat na sebe chvilku sahat, a pak se klidí stranou. V obou případech nesmí canisterapie přesáhnout 50 minut. Méně je mnohdy více. Nenechte nikoho z personálu, aby Vás přesvědčil, že ještě honem rychle zajdete za jedním klientem, když vidíte, že Váš pes toho má dost.

 

 

 

Nenechte psa trápit, nenuťte ho snášet více, než je mu milé. Rozlišujte. Pohlazení cizích lidí není stejné jako to vaše. A pohlazení handicapovaných lidí či malých dětí, jež je mnohdy bez „citu“ a značně neopatrné, se s tím Vaším nedá srovnávat vůbec. Zachovejte psu jistý pocit svobody, chraňte ho před nepříjemnými zážitky a nikdy, opravdu nikdy ho nespouštějte z očí. A to nejen kvůli tomu, abyste ochránili klienty před případnou nehodou, ale i proto, abyste ochránili svého psa. Mějme na paměti, že budeme pracovat s nemocnými lidmi. Samozřejmě, jejich problémy budou různé a různě silné, nicméně, většina z nich tam bude kvůli problémům po stránce psychické. Nezapomínejte na to a nenechte svého psího přítele ohrozit.

 

 

 

Vy a Váš pes jste tým. A stejně jako on stojí při canisterapii po Vašem boku, měli byste Vy stát při jeho. Hlídejte ho, dbejte o jeho pohodlí. Nenechte lidi (zejména děti a zejména při prvních canisterapiích), aby ho zavalili, vrhli se na něho a uvedli ho do stresu. Vše má svůj čas. Na prvních terapiích nechtějte po psu zázraky. On i klienti si musí na sebe zvyknout, poznat se, naučit se spolu mluvit.

 

Naučte své klienty, jak se ke psu chovat, vysvětlete jim, že stejně jako u lidí i psa musí nejprve pozdravit, třeba tím, že ho nechají očuchat nataženou ruku. Nenechte je omezovat jeho svobodu, nenechte malého psa zvedat cizími lidmi a nenuťte velkého útrpně ležet a nechat po sobě klienty válet, když vidíte, že to dělá jen kvůli Vám.

 

 

 

Jak jsem již psala, buďte svému příteli po boku, mějte přehled o jeho rozpoložení. Třeba tím, že budete mít ruku neustále v jeho blízkosti, nejlépe na těle, abyste cítili případné napětí jeho těla, ztuhnutí, lehké zavrčení a mohli okamžitě reagovat. Ne tím, že mu vynadáte, ale tím, že zasáhnete a pomůžete mu z nepříjemné situace. Neustálý kontakt dotekem nebo pohledem pokud je od Vás dál je nejlepší metodou, jak předejít problémům. A nejlepším způsobem jak se naučit rozumět té chlupaté části Vašeho týmu.

 

 

 

Pokud svého psa přetížíte, přeženete to s jeho „dáváním“, může se stát, že se mu práce znelíbí a nebude schopen a ochoten ji už dělat.

 

 

 

Canisterapie není o trápení psa. Je o vzájemném psychickém působení. A pokud není pozitivní oboustranně, ztrácí smysl.

 

 

 

Váš pes může složit canisterapeutické zkoušky, i když kousne. Vždy se najde organizace, které Vás i tak uvítá s otevřenou náručí, jen aby zvýšila počet svých dobrovolníků. Ze své vlastní zkušenosti Vám ale povím, že dělat canisterapii se psem, u kterého musíte neustále hlídat, jestli se nezahryzne klientovi do ruky, je strašně vyčerpávající. Ten, kdo to odnáší, jste totiž Vy. Místo pohody a dobrého pocitu, že se spolu věnujete činnosti, jež Vás oba baví, odcházíte z canisterapie celí upocení a vyčerpaní. Místo pocitu nadšení a nedočkavosti před další návštěvou budete zakoušet stres a obavy z toho, co se bude dít.

 

Naproti tomu, pokud Váš pes má srdce na rozdávání a chuť s lidmi být, pokud se těší a vrtí ocasem už ve chvíli, kdy na terapii vyrážíte, jestliže klienty vítá s nadšením a Vy vnímáte, že ho to baví, nastává situace, která Vás spojí velmi intenzivním poutem. Poutem společného dávání a zážitků, které se jen tak nevidí. Vy budete v očích svého psa vždycky bohy, kteří ho krmí, češou, baví. On ale (nejen) ve Vašich očích velmi „vyroste“. Váš pes toho totiž umí strašně moc, co Vy ještě nevíte. Příkladem je to, že zatímco Vy se musíte na canisterapii připravit sérií školení, on to zvládne hravě z fleku. 

 

Spousta věcí Vám najednou dá smysl. Když budete pozorní a budete se účastnit canisterapií „ostřílených“ týmů, zjistíte, že jejich povely canisterapeutickému psu jsou v podstatě neslyšné. Tým se sehraje a začnu spolu komunikovat spíše tělem, gesty, než slovy (po opuštění ústavu už to platit nemusí ).

 

Je to stejné jako s kterýmkoli jiným psím „sportem“, a přesto trochu jiné. Společná činnost Vás vždy sjednotí. Canisterapie v tom pravém slova smyslu je ale natolik emočně intenzivní, že se mezi Vámi vytvoří naprosto specifické pouto. Budete tým, který bude v lidech probouzet lásku. Bude „TO“ tak nějak poznat.

 

 

 

Na druhou stranu, je to i o tom, že jednou už tým nebudete. Za sebe mohu ze své vlastní zkušenosti říct, že ztráta psa bolí. Ale ztráta psa, se kterým se léta věnujete canisterapii, je velmi, velmi těžká.

 

 

 

Přeji hodně štěstí vám i vašim chlupáčům, ať ty společné kroky jsou co nejdelší a lásky rozdáte co nejvíc.