Procházky a povídání na téma „Canisterapie“ - V. Díl
Autor: Zdenka Prošková <(at)>, Téma: Psi pomocníci, Vydáno dne: 23. 08. 2012



... aneb dobrovolnictví je dnes v módě.

 

V minulém díle jsme se dozvěděli jednotlivé testy, které bývají součástí povahových zkoušek psů. Někteří z vás je máte jistě již za sebou, jiní se na ně teprve chystáte.

 


 

 

 

 

Pokud váš pejsek uspěje a projde povahovými zkouškami na jedničku, je to jistě okamžik, při kterém člověka zachvátí vlna nadšení a možná i pýchy, protože „jaký pán, takový pes“. Může se ale stát, že pejsek zkouškami neprojde, a to z jednoho prostého důvodu – kousne. Tato chvíle bývá často velkým zklamáním, ani ne tak pro psa, tomu – věřím – je to úplně jedno a je rád, že má to ohavné dotírání za sebou. Ale pro pána to může být celkem rána. Těšil se, že jeho pejsek bude úspěšný a třeba spolu jednou budou pomáhat lidem. Vím, že tato chvíle je trochu hořká, ale za všechny současné i budoucí psí pomocníky se přimlouvám, nemějte to svému příteli za zlé. Složit úspěšně kvalitní povahové zkoušky canisterapeutického psa není zas až tak obvyklé, jak by se mohlo zdát. Pejsek musí být schopen správně vyhodnocovat situace, ba co víc, měl by mít z kontaktu s lidmi opravdu radost. Nelze ho to naučit a výchovou lze tuto vlastnost jen usměrnit. V podstatě se ale s touto povahou pes rodí, asi jako lidé. Pokud zrovna ten váš pes zkouškami neprošel, zaslouží si i tak veliký obdiv, protože už samotný fakt, že jste se s ním k takovému testu odhodlali, značí, že je úžasný. Pohlaďte ho, pochvalte a věřte, že právě ten váš pes je ten nejlepší. On totiž je.

 

 

 

 

A pokud opravdu hodně stojíte o vykonávání dobra ve formě canisterapie, nic vám v tom v podstatě nebrání. Dobré canisterapeutické organizace totiž nepracují jen s psovody a jejich psy, ale využívají dobrovolných pracovníků bez psů jako tzv. ko-terapeutů. Ti tvoří stejně hodnotnou součást canisterapeutického týmu, protože mají volné ruce na to, aby svou pozornost zaměřili na klienta. Takže nevěšte hlavu a zkuste to!

 
 
 

Ale protože jsem vám v minulém procházkovém povídání slíbila první nahlédnutí do světa práce s klienty, vydejme se touto cestou.

 

 

 

Začnu skupinou lidí, které do obvyklé představy zájemců o canisterapii tak moc nespadají. Každá významnější osobnost přispívá na postižené lidi, děti, ale málokdo se přibližuje k seniorům. Ti jsou v podstatě mimo hru. Vždyť situace je jasná, narodil jsem se, postižený nejsem, tak proč se toho bát. Ale stáří, stáří mě čeká a rozhodně to nebude milé. Při pohledu na seniora, člověka s vrásčitou kůží a vybledlou barvou očí, nastavujeme zrcadlo sami sobě. Každý z nás si řekne „zaplať pánbůh, že jsem ještě mladý, takhle dopadnout nechci…“.

 

 

 

I senior si to kdysi říkal. Dobře ví, co si o něm lidé myslí. Nešťastný neposlušností vlastního těla nechá se přesvědčit k bydlení v ústavu, čímž přizná svou nemohoucnost. Jak těžká tahle chvíle je! Jeho bližní ho v lepším případě do ústavu dovezou, chvíli s ním pobudou, prohodí pár frází, a nakonec odjedou, šťastní, že to mají za sebou. A senior? Ten se nyní učí změnit od základu svůj život. Cizí prostředí, cizí lidé, nadiktovaný denní režim, ztracená nezávislost, ztracené soukromí. Jak těžký musí onen první den být? A jak těžké jsou ty další?

 

 

 

Zažila jsem těchto prvních dní s různými seniory celou řadu. Jako canisterapeutka mám při prvním kontaktu s dotyčným velikou výhodu. Mám díky psovi výborný prostředek, který je schopen kontakt navázat, mám počáteční téma hovoru. Přítomnost čtyřnohého přítele pomáhá rozpustit počáteční ledy, převádí myšlenky seniora od smutku k veselejším věcem, snižuje stres a napětí z neobvyklé situace.

 

Přítomnost psa pomáhá i psychoterapeutům – jsou uvolněnější, upřímnější a přirozenější, což se okamžitě vrací v podobě příznivějších reakcí seniora.

 

A to nejen v onen první den.

 

 

 

 

U seniorů funguje canisterapie opravdu ve všech rovinách, tak, jak já si ji představuji. Od psychické podpory, navázání kontaktu s klientem i mezi klienty vzájemně tím, že mají společné téma hovoru, citového zapojení, probouzení paměti prostřednictvím pravidelných návštěv, ale i zlepšení motoriky, a to zejména rukou při hlazení psů či krmení z otevřené dlaně. Mnohdy je třeba seniorovi ruku přidržet, pomoci mu rozevřít dlaň, natáhnout paži a pejska pohladit. Zanedbatelná není ani motivace, kterou pravidelné docházení týmů přináší. Nezřídka se totiž stává, že jinak celkem apatický senior je před návštěvou pejska vymydlen, oblečen a je schopen za ním ujít vzdálenosti, které za normální situace nezvládá.

 
 
 

V neposlední řadě je tu i vliv na jisté porušení „sterilnosti prostředí“. Senior totiž není hlupák a prostředí ústavu se v žádném případě nedá srovnat s jeho domovem, na který byl zvyklý. Návštěva psího kamaráda je pak jakési vytržení z všedního dne, zpestření i závan domova či novinek, které s ním přicházejí.

 

Pes působí na seniory skoro až magicky. Naprostá většina z nich toho svého chlupáče doma měla. Část z nich se ho musela vzdát ve chvíli stěhování do domova důchodců a dlouho je to trápí.

 

 

 

Více než kdekoli jinde jsem právě v domovech důchodců byla svědkem opravdu silných emocí, žalu, bolesti, trápení, ale i radosti, nadšení a pokroků. Takže pokud se nebojíte stáří a nastavení zrcadla, doporučím vám, zkuste svou první terapii právě zde. U lidí, kteří na to nevypadají, ale kteří vaši návštěvu velmi uvítají. Budu vám držet palce.

 

 

 

A pokud se chcete dozvědět víc zase trochu z jiného soudku, přijďte zase příště.

 

 

 

Těším se na vás!