Procházky a povídání na téma „Canisterapie“ - III. díl
Autor: Zdenka Prošková <(at)>, Téma: Psi pomocníci, Vydáno dne: 30. 07. 2012



... aneb dobrovolnictví je dnes v módě.

 

Dnešní procházkové povídání bude na téma „Povahové zkoušky psů“. Pro zájemce o canisterapii jistě jedna z nejobávanějších prověrek. Ale nebojte se, nic není tak hrozné, jak to na první pohled vypadá. A povahové zkoušky psů jsou rozhodně snazší než třeba maturita. 

 


 

 

 

 

Když si vybavím své první povahové zkoušky, probíhaly někde na parkovišti, velmi na rychlo. Byla přítomna jen jedna zkoušející a celé to bylo opravdu jen provizorium. V té době jsme byly v našem krajském městě první tři canisterapeutky, psal se rok 1998 a canisterapie dělala v naší zemi své první krůčky. Nikdo jsme moc nevěděli jak a co máme dělat, ale měli jsme snahu a dobrou vůli.

 

 

 

Můj první canisterapeutický pes rozhodně nebyl ideální. Zkouškami prošel s vykřičníkem, ale i tak přinesl spoustu radosti seniorům v domově důchodců, kam řadu let se mnou docházel na lůžková oddělení. Z této doby jsem si ale odnesla jednu základní zkušenost, již jsem pak zdůrazňovala při každých povahových zkouškách a následně i canisterapiích. Můžete mít v podstatě jakéhokoli psa, ale na Vás, jako na canisterapeutovi je zodpovědnost za to, aby v případě jakéhokoli projevu nevole ve formě kousnutí, byla ta ruka, kterou Váš pes kousne, Vaše. Nikdy, v žádném případě, opravdu nikdy nesmíte dopustit, aby Váš pes při canisterapii pokousal klienta.

 

 

 


 
Proč tolik důrazu? Protože ze své zkušenosti vím, že každý pes má určitý práh, po jehož překročení dá najevo nevoli. Povahové zkoušky se samozřejmě snaží takové situaci předejít právě tím, že Vám pejska prověří v zátěži, ale nejsou všemocné. Hlavní zodpovědnost je na Vás.

 

 

 

Pokud Vám organizace nabídne, že Vám psa na zkoušky připraví a zkoušky s ním složí, pak honem pryč! Toto nepřipadá v úvahu, neboť zde se nejedná o výcvik poslušnosti. Zde jde o zjištění, zda pes ve Vaší přítomnosti reaguje na jednotlivé vzruchy adekvátním způsobem. A i když řadu věcí jde u psa naučit, osobně si myslím, že dobrý canisterapeutický pes se se svým talentem rodí, postupnou výchovou se dá v něm utvrdit, ale dobrého canisterapeutického psa nevycvičíte. Ten nejlepší canisterapeutický pes totiž miluje lidi. A to tak, že by pro pohlazení udělal cokoli. Což je věc, kterou zkrátka musí mít v sobě.

 

Ale nevěšte hlavu, i když ten Váš pejsek ke své spokojenosti potřebuje uplácet piškoty nebo zkrátka není tak úplně mazlící, i on přinese hodně radosti té správně zvolené skupině lidí. Navíc, ještě stále jste Vy tou druhou součástí party, a to je dost veliký potenciál k tomu, abyste byli úžasný terapeutický tým!

 

 

 

A ještě než se pustím do jednotlivých zkoušek, doporučím Vám ještě jednu věc: Neplaťte za zkoušky. V současnosti mám pocit, že se tento nešvar rozběhl i v dobročinných organizacích a spousta lidí si z toho dělá celkem dobrý byznys. Važte si své práce, ochoty vykonávat dobrovolně a zdarma tuto náročnou činnost. A pokud si organizace tohoto neváží a je jí to málo, najděte si jinou, která po Vás žádné poplatky chtít nebude. Která ocení to, co jí nabízíte, a nebude z Vás za každou cenu chtít sedřít kůži. Ano, povahové zkoušky psů stojí organizaci peníze, lidi, čas, ale je to jejich investice do Vás jako budoucích pracovníků. To by za to mělo stát.

 

 

 

A nyní si povězme o několika testech, jež se zpravidla v povahových zkouškách objevují, abyste mohli sebe i svého psa náležitě připravit. Podotýkám, že po celou dobu zkoušek by Vám, jako druhé části budoucího terapeutického týmu, mělo být automaticky umožněno být přímo u psa, po jeho boku. Měli byste mít možnost kdykoli ho podpořit svým dotekem, slovem, pamlskem.

 

 

 

U povahových zkoušek platí, že nejvyšší ohodnocení mají mazlící psi, kteří jsou flegmatici nebo reagují na vše přátelským vrtěním ocasu. Okamžitě vyloučeni jsou psi, kteří reagují kousnutím. Nicméně, mezi oběma variantami je celá škála možností, neboť každý pes je individualita a i zkoušky se mohou lišit dle jednotlivých organizací, situací, podmínek.

 

 

 

První test:

 
Seznámení s posuzovatelem
 
Můžete mít psa na vodítku či na volno. Posuzovatel k Vám přijde, podá Vám ruku, obejme Vás, nebo na Vás „zahaleká“ a velmi bodře Vás poplácá po rameni. Účelem této zkoušky je zjistit, zda-li má Váš pes tendence Vás hlídat a jakým způsobem. Já osobně tuto zkoušku považuji za jednu ze zásadních a rozhodně se na ni zaměřuji, neboť při canisterapiích zejména u postižených dětí bývá vítání velmi bujaré a pes by měl umět tyto situace správně vyhodnotit.

 

Řada psů se při téhle zkoušce snaží vyskakovat a nějakým způsobem se také dostat k té náramné pozornosti, někteří se leknou. Problém u této zkoušky mají obranáři, kteří neumí vyhodnotit toto setkání jako přátelské a zareagují nepřiměřeně.

 

 

 

Druhý test:

 
Fyzický kontakt se psem
 
Posuzovatel po úvodním přivítání s Vámi zaměří pozornost na psa. Povoleno je téměř vše, samozřejmě bez ubližování. Ale vžijeme-li se do situace postižených dětí či nemohoucích seniorů, jejichž pohyby nebývají až tak koordinované, měla by tato zkouška jejich motoriku v podstatě simulovat. To znamená, že by se posuzovatel měl nad psa naklonit (může tím vyvolat pocit ohrožení u psa), snažit se ho náhle obejmout, prosahat mu srst, hladit, drbat, podívat se mu do uší, do tlamy… střídat intenzitu doteků, občas přitlačit, místy ubrat. Pes by si to měl nechat líbit. Opět nejvyšší skóre má pes, který u toho třeba padne na záda a nastaví břicho k drbání. Útěková reakce není na škodu, ale pokud pes na sebe nenechá sáhnout nebo se mu to vyloženě nelíbí, je zapotřebí buď zvážit, zda je canisterapie vhodná volba pro něj, nebo na tomto problému intenzivně zapracovat. Třeba tak, že začneme pejska brát s sebou kamkoli se hneme, na všemožná místa a budeme ho vysloveně nabízet k pohlazení od jiných lidí. Mohou mu nabízet piškoty, dobroty, aby došlo k vytvoření spojení – lidé = úžasný zážitek. Pakliže vytrváte, většina pejsků začne tuto pozornost lidí vnímat bez negativních emocí, jako běžnou situaci. Podstatné procento se pak začne na kontakt s lidmi vysloveně těšit.

 

 

 

Třetí test:

 
Hluky
 
Tento test lze zařadit kdykoli, ale vhodná je kombinace třeba právě s předchozí zkouškou. Ve chvíli, kdy posuzovatel psa drbe, může kdekoli v okruhu dojít k pádu židle, zaklapnutí knihy apod. Účelem není psa vylekat k smrti a navodit mu negativní spojení drbání = šílená rána, ale zjistit reakci při normálním provozu. Úleková reakce zde není chybou. Kousnutí drbající ruky je diskvalifikováno.

 

 

 

Čtvrtý test:

 
Berle
 
Osoba o berlích – doporučuji berle francouzské, dá se na nich simulovat opravdu problémová chůze – se pomalým, šouravým, trhavým krokem přibližuje k Vám a Vašemu psu. Měl by projít okolo, zastavit se, manipulovat s berlemi, posadit se, ale i se snažit psa pohladit, přijít s berlemi až těsně k němu, jednu berlu upustit vedle psa… Opět simulujeme situaci ze života. Tato zkouška bývá bez problémů, většina psů se jen lehounce lekne, když jsou berle příliš blízko nebo je jedna hůl puštěna, ale zažila jsem i situaci přímo na terapii, kdy pes seniora o berlích intenzivně vyštěkával a musel být z canisterapie odveden.

 

Pokud se toto stane, není to nic zásadního, pes se dá na berle celkem bez problémů naučit a Vás to bude stát jen další pokus a pár týdnů práce . Něco jiného je, když se Váš miláček vrhne po berlích, zkoušejícího povalí a zakousne se mu do ruky . Ale to už notně nadsazuji, tento problém se za dobu mého působení ještě neobjevil.

 

Doufám, že Vás dnešní povídání zaujalo, dostáváme se už trošku k odbornějším věcem. Ale protože je již nejvyšší čas zamířit k domovu, dovolím si Vám to dopovědět zase za týden. Ve stejnou dobu na stejném místě.

 

 

 

 

 

Těším se na Vás.