Procházky a povídání na téma "Canisterapie" - I. díl
Autor: Zdenka Prošková <(at)>, Téma: Psi pomocníci, Vydáno dne: 09. 07. 2012



... aneb dobrovolnictví je dnes v módě.

 

Zvu vás na malou povídací procházku. Že to nejde? Ale to víte, že ano. A nezapomeňte s sebou vzít svého čtyřnohého přítele. Protože, i když je naše procházka pouze fiktivní, váš nejlepší přítel vaši přítomnost i tak ocení. 

 


 

 

 

 

Od roku zhruba 1996, kdy se u nás canisterapie objevila, ušla tato terapeutická metoda pěkný kus cesty. Z vlastní zkušenosti jako jedna z prvních canisterapeutek v Čechách si troufám říct, že ne vždy to byla procházka růžovým sadem, a ne vždy se tato cesta ubírala správným směrem.

 

 

 

Jakou houby po dešti se postupně objevovaly další a další organizace, které hlásaly aplikování této metody. Nicméně, při bližším nahlédnutí do materiálů se člověk pozastavil nad způsobem, jímž je tato metoda vedena a nad dalšími drobnostmi, které ač prováděny v dobré víře, nejsou to „pravé ořechové“.

 

 

 

A tak ještě dříve, než se pustíme do složitého – a já pevně věřím, že snad i zajímavého – povídání o využití psů jako trochu jiných pomocníků než je obvyklé, povězme si něco málo o tom, jak se vyznat v tom nepřeberném množství organizací, lidí, duší, pracovníků, technik a metod. Zkusme si – za použití čistě selského rozumu – spolu zapřemýšlet nad tím, kde jsou některé metody přínosné, a kde už hraničí s něčím, čemu se normální člověk třeba ani věnovat nechce.

 

 

 

Cesta nás zavedla k prvnímu rozcestníku. Stojí na něm nápis – proč to s pejskem chceme dělat? Proč chceme trávit svůj volný čas tím, že se budeme – my i pes – vláčet do některého zařízení a budeme se snažit komunikovat s lidmi?

 

 

 

Baví nás to? Baví to našeho psa? Je na to vhodný? Chceme najít využití volného času? Chceme se pochlubit tím, co děláme před přáteli? Chceme pomáhat lidem?

 

 

 

Osobně si myslím, že v dnešní době je dobrovolnictví v módě. Bohudíky pro neziskové organizace, jež se snaží svou prací přispět dobré věci. Naneštěstí pro ty z nás, kteří trpíme altruistickými sklony. Co teď? Máme možnost couvnout a ušetřit si pěknou řádku starostí, problémů i peněz. Nicméně, pokud jsme si odpověděli kladně na většinu z předchozích otázek, asi nás od další cesty nic neodradí a dáme se dál po šipce, ukazující směr Canisterapie. 

 

 

 

A jsme hned u dalšího rozcestníku. Cesta ještě nebyla dlouhá, a tak se nemusíme ničím osvěžovat. Rozhodování však bude tentokrát složitější. Název rozcestníku totiž zní: „Na koho se obrátit?“ Můžeme zvolit hned několik řešení. Prvním může být, že zavoláme do libovolného ústavu, domova, školky apod. a nabídneme jim, že bychom tam rádi sem tam s pejskem zašli. Osobně bych ale od této metody dala ruce pryč, protože ještě v podstatě o canisterapii nic nevíme (nebo jen málo, co jsme si načetli z podobných článků a chytrých knížek), a i kdyby nám někdo přeci jen na nabídku kývnul, nikdo a nic nás nechrání. Smlouva, pomoc, vše je jen a jen na nás a jak už to tak v životě chodí, riziko, že se stane něco neočekávaného, je veliké.

 

 

 

Dalším řešením je pídit se mezi známými a přáteli, zda někdo nezná někoho, kdo by znal někoho, kdo canisterapii v současnosti provozuje. Při našem štěstí – a říká se, že když oslovíte 7 osob, určitě mezi nimi bude někdo, kdo zná toho, koho zrovna hledáte (takto se dá prý dosáhnout až na Dalajlámu) – bude mezi těmito lidmi opravdu nalezen kontakt na někoho takového. Pokud ne, musíme hledat dál. A to tak, že sedneme k internetu a zadáme do vyhledavače soubor slov, jež nám vyplivnou nepřeberný seznam organizací. To je dobrý způsob, pokud máte pevné nervy, dostatek energie a času na to všechno to číst. Co nám ale zbývá, když neznáme nikoho, kdo by nám poradil? A tak se do toho dáme… jdeme tímto směrem, přečteme pár stránek a budeme z toho paf. Všem jde přeci o dobro, všichni chtějí pomáhat!

 

 

 

Nuže, vybereme si pravděpodobně tu nejbližší organizaci a dáme se do kontaktování – maily, telefony.

 

 

 

Dle mého názoru, známka kvality organizace – a troufám si říct že i ukázka vašeho vzájemného budoucího vztahu - se projeví již při prvním kontaktu. Pokud neustále do kola posíláte maily či telefonujete a nikdo se vám neozývá, dá se předpokládat, že to možná není tak úplně v pořádku. Tím nemyslím, že by v takové organizaci museli pracovat nějací podvodníci. Nicméně, neziskové organizace bývají závislé na práci dobrovolných pracovníků a jako takové by si jich měli vážit. V případě organizace zaměřené na canisterapii či zooterapii jako takovou by toto mělo platit dvojnásob.

 

 

 

Předpokládejme však, že jste organizaci zkontaktovali a zpět vám přišel příjemný mail, v lepším případě ještě i zdvořilý telefonát s pozvánkou na nejbližší seznamovací schůzku. No hurá, tak by to asi mělo vypadat. A tak se upravte, připravte sebe i pejska a doražte. Tedy, předpokládám, že pejsek je zván také. Že ne? Vždyť je ale budoucím členem a významnou částí Vašeho terapeutického týmu! Canisterapie není jen o Vás jako o terapeutovi, ale i o slově „canis“ – tedy pes. A tak ho krásně vyčešte, nasaďte mu ten nejhezčí obojek, jaký máte, a vyjděte spolu na cestu pomoci druhým.

 

 

 

A jak by to mělo v takové správné organizaci vypadat? O tom si spolu popovídáme na další procházce.

 

 

 

Přijdete zase? Dobře, sejdeme se za týden. Zase zde.