Bojová plemena psů
Autor: Ivana Švelchová <(at)>, Téma: Chovatelství, Vydáno dne: 09. 03. 2011



Přesto, že se jedná o nejrůznější plemena, která v dnešní době mají pramálo společného, spojuje je jejich historie.



 

 

 


 
„Válečný pes musí odstrašovat již svým vzhledem stejně jako bojovou schopností. Je, s výjimkou svého pána, nepřítelem každého člověka. To znamená, že když se setká s někým, koho třeba i dobře zná a on nezůstane stát, vrhne se na něj a zatne mu zuby do těla. Musí vystupovat proti všem lidem s velkou odvahou a na všechny vrhat nepřátelské pohledy. Tento pes byl již od raného mládí cvičen k boji.“ 

 

z knihy italského historika Blonda (1388 až 1463)

 

 

 

 

 

Trocha historie

 

 

 

Psi byli nedílnou součástí dávných bitev a kolonizací. Válečníci začali psy používat v dobách, kdy nebyly k dispozici střelné zbraně. Potřebovali psy tvrdé a odvážné, kteří by je chránili a zároveň by dokázali skolit desítky, i stovky původních obyvatel. K těmto účelům je také připravovali a cvičili. Byli cvičeni lidmi, kteří měli ruku ovinutou hustými záhyby pláště, takže je pes nemohl prokousnout. Výcvik vzdáleně připomínal dnešní podobu obran.

 

V dobách 1. světové války používali zúčastněné země až 10tisíce psů. V těchto dobách ale obliba tehdejších „bojových“ plemen značně ochladla díky velkému rozmachu střelných zbraní. Psi zkrátka nebyli jediným prostředkem pro získání vítězství.

 

„Bojová plemena“ se účastnila také loveckého odvětví. Používali se na lov přemnožených šelem (medvědi, lvi, pumy) a později i pro „sportovní“ lov. Velikou oblibu si tento sport získal u šlechty, ale také poddaných. Byla to otázka prestiže a bohatství. Silní a velcí psi přicházeli na řadu poté, co stopaři a honiči zvěř našli a zastavili. Jednalo se o velmi krutý sport nejen pro lovenou zvěř, ale i pro psy samotné, kteří často trpěli vážnými poraněními.

 
V loveckém sportu vynikali Angličané. Za dob Alžběty I., která milovala mohutné mastify, se stal národním sportem zápas s býky. Angličané dokonce věřili, že maso z takto štvaného býka je nejlepší, a pokud býka porážel řezník, obdržel tučnou pokutu. Na tyto prestižní podívané byli vybíráni nejzdatnější a nejsilnější psi. Postupem času se začalo utvářet „bojové“ plemeno právě díky této selekci nejsilnějších jedinců s vrozenou chutí a odvahou k boji. Máme zprávy především o dnešních předchůdcích mastifů, dog, buldoků, ale také o začátcích bullteriérů. Vznikalo plemeno Bull-and-teriér, které bylo používáno pro zábavné střety se lvy, i např. slony. Toto ještě neustálené plemeno se stalo velkým hitem u milovníků krutých bojových sportů a dali tak vzniku sportu novému. Boji pes proti psu.

 

V USA byly psí zápasy pořádány každý týden a byly brány jako kulturní událost pro celou rodinu. Majitelé se psy běhali několikakilometrové trasy, aby byli při boji vytrvalí, a posilovali jejich čelisti pro smrtící stisk. Cvičili je na kočkách a nečistokrevných rasách psů. Boje byly na život a na smrt a trvaly průměrně 2 h, ale i 5 h. Jako strava muselo psům posloužit maso s krví. Boje a celkové zacházení se zvířaty byly kruté a opovrženíhodné. Přesto byly zápasy velmi oblíbené i po jejich zákazu v roce 1878. V dnešní době se vyskytují velmi málo, a to jen jako ilegální a dobře utajované soukromé akce.

 

 

 

 

 

Současní „rváči“

 

 

 

Plemena jsou v dnešních dobách velmi oblíbená jako rodinní společníci, pro sportovní kynologii, nespočet sportů, ale i jako lovečtí psi. Jejich postavení a úkol v dnešní společnosti je naprosto odlišný od minulosti, a jsou tedy kladeny jiné nároky na jejich povahové rysy. Z chovu by měli být vyřazováni psi agresivní a bázliví, nemocní i vzhledově nestandardní. Dnešní bojovníci proto mají se svými pradědečky pramálo společného, ale kus té historie v nich stále zůstává a je potřeba s tím počítat.

 

Jako jejich dávní předci vzbuzují respekt a ukazují svou sílu, hrdost a odvahu na první pohled. V České republice je chov „bojových plemen“ psů povolen a ničím neomezen. Může si jej jako mazlíka pořídit každý. Ne každý však dokáže objektivně zhodnotit své možnosti a schopnosti správně se o takového psa postarat s ohledem na jeho potřeby a původ. Nejen láska je zapotřebí k bezproblémovému soužití s takovýmto plemenem, a to si mnozí uvědomí, bohužel, až když je příliš pozdě.

 

V posledních letech média stále častěji ukazují obrázky pokousaných psů, lidí a dětí od tzv. bull plemen a jiných bojových plemen. Dokonce to snad vypadá, že si v tragédiích doslova libují a pořádají jakési „hony na čarodějnice“ proti majitelům těchto plemen. Vzniká tak opozice milovníků bojovníků a tvrdě sleduje každý krok jejich počínání.

 
Jsou ale opravdu tak nebezpeční? Ano bezpochyby jsou.

 

Není tomu ale zdaleka pro to, že by útok na člověka vyhledávali. Ba naopak. Stali se oddanými společníky lidí a bezmezně je milují. Oproti tomu v kontaktu se psy si nijak výrazně nelibují, ale vše je závislé na výchově daného jedince. Tato plemena ale určité nebezpečí přináší, a to díky síle a vytrvalosti. Přece jen když vám skočí po nohavici čivava, mnohdy si toho ani nevšimnete a žádná televize z toho neudělá senzaci. Stát se vám toto např. u argentinské dogy, určitě to pocítíte.

 

Paradoxně daleko více útoků na člověka mají na kontě „nebojová plemena“. Není to ale taková senzace pro média jako pes bojový.

 

Například německý ovčák, zpopularizovaný za dob socializmu jakožto pes střežící s pohraničníky socialistický mír, je jedním z nejčastějších plemen napadajících a usmrcujících člověka. Těsně ho dohání jezevčík a kříženci středního vzrůstu, u nich však následky nebývají natolik fatální.

 

 

 

 

 

Zákaz chovu „bojových psů“?

 

 

 

V posledních dobách proto často slýcháme o zákazu bojových plemen.

 

 

 

Např. v Dánsku již přijali zákon (od 17. 3. 2010), který zakazuje chov bojových plemen psů a jejich kříženců. Pokud se tedy narodí štěně po 17. 3., je nutné jej prodat do ciziny nebo utratit. Konkrétně se jedná o tato plemena:

 
     
  1. Pitbull Terrier
  2.  
  3. Tosa inu
  4.  
  5. Americký Staffordshirský terriér
  6.  
  7. Brazilská Fila
  8.  
  9. Argentinská doga
  10.  
  11. Americký buldok
  12.  
  13. Boerboel (Búrský buldok)
  14.  
  15. Anatolský pastevecký pes
  16.  
  17. Středoazijský ovčák
  18.  
  19. Kavkazský ovčák
  20.  
  21. Jihoruský ovčák
  22.  
  23. Chorvatský ovčák (Tornjak)
  24.  
  25. Šarplaninský ovčák
  26.  
     

     

     

    Oproti tomu v Rakousku přijali smysluplnější opatření proti majitelům bojových plemen, a to ve formě povinného školení. Školení musí absolvovat každý z rodiny a známí, kteří budou se psem navštěvovat veřejné prostory. Po absolvování školení obdrží majitel průkaz o způsobilosti ovládat tuto skupinu psů. Může jej ale obdržet pouze osoba starší 16 let, pokud má sjednané pojištění za případné škody způsobené psem, zaplacené poplatky za psa a je-li pes očkován, čipován a starší půl roku. Majitel tak může přechodnou dobu jednoho roku chovat takovéto plemeno.

     

     

     

    Rakouský způsob řešení situace se mi zdá poněkud rozumnější, nebála bych se ho ale aplikovat na všechny psy. Osobně si myslím, že člověk vlastnící jakékoliv plemeno psa by měl být natolik způsobilý a svéprávný, aby byl schopen se o něj adekvátně postarat. Každé plemeno má jiné nároky, ale ve výsledku potřebují téměř totéž. Potřebují mít u sebe někoho, kdo jim bude rozumět a s kým si budou rozumět. Zákaz chovu určitých plemen mi přijde trošku kontraproduktivní. Povede pouze k „černému trhu“ se psy těchto ras a k jejich nekontrolovatelnému množení. Těmito psy se budou plnit útulky a v neposledních řadách i popelnice. Možná to zní krutě, ale umím si představit, co udělá některý z méně uvědomělých chovatelů, když neuhlídá svou hárající fenu např. brazilské fily. Zkrátka a jednoduše se štěňat zbaví. Proto se přikláním k variantě určitého „povolení“ na psa. Možná by si pak lidé konečně rozmysleli, „co“ si pořizují a zda jim to opravdu za to stojí. Zda jsou ochotni pro svého psa udělat alespoň to minimum, že absolvují odborné školení. Toto jsou ale pouze mé domněnky a dohady, které mohou být vzdáleny od reality. Jelikož oba zákony jsou v platnosti sotva rok, nelze ještě plně odhadovat jejich dopad. Věřím ale tomu, že pokud by se takovéto zákony podařilo prosadit v České republice, česká hlava si najde způsob, jak toto obejít. A možná právě proto, že je to zakázané.

     

     

     

    „Zvířata nejsou krutá, chovají se podle instinktů a podle vychování, kterého se jim dostalo od člověka. Všechna odpovědnost za takové výstřelky padá výhradně na lidi."