Dizínkovo perné noci
Autor: Ivana Švelchová <(at)>, Téma: Psí příběhy, Vydáno dne: 17. 02. 2011



Při pořízení psa jsem se snažila co nejlépe připravit na všemožná úskalí, která by nás mohla čekat. Jednou z prvních věcí, kterou své štěně učíte, je venčení venku.

 


 

 

I v nácviku této základní dovednosti se názory rozcházejí. Někteří učí psa nejdříve na „plenu“ a následně až ven. Když jsme si přivezli domu Nikitku, rozhodla jsem se, že tento mezikrok vynecháme a naučíme jí rovnou konat potřebu venku. Trvalo nám to přibližně měsíc, maximálně dva a Niki se neomylně venčila na travičce.

 

Když k nám přišel Dizínek, měla jsem dojem, že taková banalita jako nácvik čistotnosti už mě nemůže rozházet. V té době jsem ale nevěděla, jak moc se mýlím. Dizínek byl už od paní chovatelky zvyklý a čůral venku. Přece jen to tam měl podstatně jednodušší. Bydleli v baráčku, a jelikož byl začátek léta, mohl si chodit ven, kdy chtěl. Naše panelákové prostředí toto bohužel neumožňuje, proto jsme se s tímto problémem trošku prali. Ale popořádku.

 

 

 

Dizí přišel do prostředí, k druhému čistotnému psu, pracující paničce a páníčkovi „na mateřské“. Od malinka byl tedy stále pod dozorem a zahrnut pozorností. Stejně jako každé štěně potřeboval čůrat přibližně každé dvě hodiny. Tedy po hře, po spaní a po jídle. Toto jsme pevně dodržovali a s Dízínkem vždy vyběhli ven. Nejjednodušší bylo vzít ho do náruče a utíkat a utíkat. Jemu bylo totiž celkem jedno, kam a kdy čůrá. Panička mě zrovna nese? No a co. A už čůral. Byl přece jen malinký, tak nám občasná loužička nedělala žádné starosti. Nikdy jsme ho za ně netrestali. Trest, který nepřijde hned, když pejska „načapáte“, nemá žádný smysl. Pes není schopen si spojit činnost, kterou udělal v minulosti, s trestem, který probíhá v současnosti. Stejně tak namáčení čumáku do loužičky mi připadá jako přežitek. Naštěstí už moc nepoužívaný.

 

Postupně začaly louže a voňavé nadílky přes den mizet. Měli jsme velkou radost, jakého máme doma velkého kluka. Dokonce, i když páník odjel a psíčci byli doma sami, nehody se nestávaly. Bohužel noc byla něco úplně jiného. Každé ráno jsme nacházeli nadílku hned za dveřmi a Dizínka spokojeně spícího v pelíšku.

 

Do práce vstávám v půl 6 ráno a spát chodíme po 24.00 hod. Doba, kdy by měl tedy spokojeně oddychovat v pelechu, je více než krátká a jako už 8měsíční psík neměl žádný důvod vytvářet nám překvapení. Snažili jsme se zachovat velké venčení ve 20.00 hod., kdy se dostatečně vyběhá a unaví. Přidali jsme však „rychločůrací“ venčení na 24.00 hod. Měla jsem proto dojem, že na noc je perfektně připraven. Ráno však opět - louže. Dizí je naučený spát v kleci, kterou má 24.00 hod. denně otevřenou a pole působnosti tak široké. Vyzkoušeli jsme proto klec na noc zavírat. Samozřejmě ve chvíli, kdy byl unavený a spinkal, aby neměl pocit, že je nějak vězněný nebo omezovaný. Po ránu však opět - louže. Tentokrát v pelíšku a Dizínek spokojeně spící. Nebralo to konce. Na rady ostatních jsme hledali něco, co mu v noci vadí. Odstranili jsme z pokoje tikající hodiny, budíky, svítící setobox, chromové židle, které odráží světlo, a zkrátka veškeré rušivé věci a materiály. Poté, co jsme si vystěhovali půl obýváku, ráno opět - louže. Začala jsem ráno vstávat o hodinu dřív, abych měla čas každý den vytírat, loužím jsem nadávala a pomalu upadala v zoufalství. Dizínek i Niki spí v obýváku a do ložnice k nám nesmějí. Proto jsem pomalu, ale jistě začala přemlouvat přítele, abychom si je vzali do postele. Bohužel tato lest mi nevyšla . Párkrát byli dokonce na chodbě hned za našimi dveřmi, ale ráno opět - louže. Chodila jsem spát s vědomím, že ráno budu znovu vytírat, a celou noc skončila s uchem nalepeným na zdi, abych věděla, kdy se vzbudil, a letěla s ním ven. Běhali jsme 3x za noc a ráno opět - louže.

 

Dizínkův největší problém byl nejspíše v tom, že si neuměl říct, kdy potřebuje. Prostě šel a čůral. Proto jsem doma zavedla „rolničkovou metodu“. Rolničková metoda spočívala v tom, že jsem na šňůrku přivázala rolničku, kterou jsem s sebou brávala ven. Po příchodu jsem jí pověsila k topení u pelíšku, a když do ní Dizí drknul čumákem, šlo se ven. Poměrně rychle se to naučil a říkal si o čůrání přes den. Vždy vyskočil na topení, takže vše bylo slyšet i ve vedlejší místnosti. Zdálo se, že problém je zažehnán, ale přes noc Dizí tuto ohlašovací činnost jaksi neprováděl. Tak jsem opět trávila noc posloucháním, kdy se vzbudí, a nedočkala se. Vlastně dočkala jsem se. Ráno opět - louže .

 

Jako jednu z posledních možností jsme pořídili dětské chůvičky. Jednu měli pěkně u pelíšku a druhou já na nočním stolku. Nebudu vám říkat, že poslouchat Dízanovo chrápání, bylo nějak příjemnou záležitostí, ale přesně jsem věděla, kdy se vzbudil. Vždy jsem vyběhla, hodila na sebe pouze kabát a pádili jsme ven. A ráno? No ráno jsem vstala, umyla se, oblékla a šla do práce . Tak jak to dělají normální lidi. Paradoxně nám tedy pomohlo omezení procházek a trocha špionážní akce. Dizí si možná uvědomil, že jakmile se hne, tak přiběhnu, a proto spinká jak andílek celou noc. Máme opět zařízení v obýváku, usínáme bez Dízanova chrápání a nevenčíme přes noc.

 

 

 

Pokud tedy máte problém s čistotností jako Dízan, tak vám doporučuju nedat na žádná doporučení. Ono co platí na jednoho psa, neplatí na druhého. Nejlepším způsobem je, řekla bych, vzít si v práci dovolenou a vysledovat chování vašeho psa. Na základě toho, co zjistíte, musíte vymyslet způsob šitý na míru právě vašemu psovi. Samozřejmě existují základní pravidla, jak už jsem psala, venčit po jídle, hře a spánku. Také by měl být pes večer unavený, vyběhaný, aby spinkal celou noc. Co je to ale pro teriéra, který si stejnak najde nějaký způsob, jak vás překvapit a vyvést z rovnováhy. Jsme proto moc rádi, že to takhle dopadlo a můžu napsat,

 

JE TO ZA NÁMI.