Začátek jejího konce
Autor: Veronika Hůlová <(at)>, Téma: Psí příběhy, Vydáno dne: 10. 01. 2011



Již léta naše rodina jezdí na chalupu do Brd, kde jsme měli moc milou paní sousedku. Byla to velmi stará, ale velmi zkušená a aktivní dáma. Ve svých osmdesáti letech vlastnila poměrně velké hospodářství a každé ráno chodila aktivně s kárkou a se svým věrným pejskem Rekem do lesa na dřevo. .....

 


 

 

Pokud jsme přijeli na chalupu, bylo pravidlem navštívení sousedky. Pokaždé, když jsme k ní přišli, seděla v kuchyni u kamen, u nohou ji ležel její věrný společník a společně si užívali tepla domova. Vždy nás radostně přivítala jak naše sousedka, tak Rek. Pokaždé naši společnou řeč zakončila pohledem na svého pejska a prohlásila: „My už to tady nějak spolu přežijeme, viď Reku.“ Rek na ni upřel svá velká černá očka a radostně zavrtěl ocáskem, jako by ji chtěl povzbudit. Každé ráno spolu chodili do místního malého krámku, kde stará paní pravidelně koupila dvě mléka, čtvrt kila točeného salámu pro kočky a šest rohlíků. Jeden hned dala Rekovi, ten si jej ochotně vzal a spolu šli domů. Naše paní sousedka vstávala, jak se na vesnici říká, se slepicemi, a tak když ona se společně s Rekem vracela z krámu, my jako pražští spáči jsme se teprve probouzeli. Když jsme se divili, jak je možné, že hned, jak se vzbudí, jde do krámu, koukla se na Reka, podrbala jej za uchem a odpověděla: „To jsme ještě před tím stihli dojít na dřevo, viď Reku.“

 

Jednou jsme byli o velkých letních prázdninách na chalupě, kde jsme je trávili téměř celé. Všichni jsme se vzbudili poměrně brzy, asi kolem šesté hodiny ráno. Byl krásný letní den. Slunce bylo již na obloze a teploměr nám ukazoval osmnáct stupňů. Babička vyšla z chalupy a najednou jsme slyšeli: „Pro Boha!“ Babiččin hlas jsme i po ránu všichni zřetelně rozeznali a vyděšený tón pronesené věty nás vyhnal z pokoje. Vyběhli jsme na zahradu, ale nic zvláštního jsme u nás neviděli. Rozhlédli jsme se pořádně po nejbližším okolí a na pohled, který se nám naskytl, nikdy v životě ani já, ani ostatní nezapomeneme. Naše oči upřeně hleděly na dům naší sousedky. Na okapu se houpal oběšený Rek. Byl to jeden z nejhorších pohledů, které jsem kdy zažila. Nikdy se mi nezdál ten vybledle zelený okap tak příšerný jako to ráno a ještě teď chudáka Reka na onom okapu vidím. Babička došla pro sousedku a společně jsme Reka z oprátky vysvobodili. Stará paní vypadala, že onen pohled se jí stane smrtelným. Avšak ustála jej. Rekovo bezvládné tělo jsme vzali do náručí a za její chalupou, v jabloňovém sadu, jsme mu vykopali důstojný hrobeček.

 

Všichni jsme pátrali po tom, kdo tak hrůzný čin mohl udělat. Adeptů jsme měli několik, ale nikdy se nikdo nepřiznal. Záhadou také bylo, jak někdo mohl Reka do smyčky dostat. Byl to dokonalý hlídač, a tak je nepravděpodobnější, že mu někdo hodil kousek otráveného buřtu, ty měl vskutku rád, a pak si vše pojistil ještě oběšením. Je neskutečné, jak někdo může něco takového dokázat.

 

Paní sousedka se dlouho nemohla z příšerné ztráty svého pejska vzpamatovat, vlastně se nikdy ani nevzpamatovala. Smrt Reka byla v podstatě začátkem jejího konce. Vždy když jsme za ní přijeli, vzpomínala na svého milovaného Reka. Už si nikdy žádného dalšího pejska nepořídila. Do krámu chodila už jen obden a do lesa jen jednou týdně. Její zdraví se jí postupem času zhoršovalo. Vše vypadalo tak, jako kdyby už nechtěla žít, jako kdyby s odchodem Reka považovala i svůj čas na odchod. Během roku byla třikrát v nemocnici - jednou si zlomila obratel, podruhé byla na operaci kyčle a potřetí měla zápal plic. Její zdraví se rapidně zhoršovalo, až jednou stará paní doma zemřela. Pozůstalí nemají o statek zájem, a tak když přijedeme na chalupu, naskytne se nám pohled na chátrající nemovitost, zpoza které vystrkují své dlouhé větve neudržované jabloně v jabloňovém sadu. Na zápraží stále vidíme tu starou, stále milou sousedku a u jejích nohou Reka. V horším případě vidíme na okapu se hrůzostrašně houpat milovaného Reka.