Zkouška canisterapie
Autor: Ivana Švelchová <(at)>, Téma: Psi pomocníci, Vydáno dne: 03. 01. 2011



Canisterapie je pro mě způsob, jak trávit společný čas se svým psem a zároveň být užitečný. Nikdy mě nenapadlo, že se jí budeme věnovat, ale o to víc mě to těší. Nebýt kamarádů, nikdy bych se asi nerozhoupala a nezúčastnila se s Niki zkoušek. .....

 


 

 

Zkoušky pod sdružením ALFA se konaly 28.11.2010. Byl to první zasněžený víkend a už předem jsme se obávali zimy. Všichni jsme se vybavili tím nejteplejším, co doma bylo, navařili čaje a kávu a vesele vyrazili směr Jílové. Když jsme dorazili na místo, měli jsme ještě spoustu času očichat každého pejska, s každým si potřást tlapkou a občerstvit se. Jako na každé akci se čekalo na opozdilce. Po chvilce už jsme se naštěstí všichni naskládali do vytopeného příbytku a zkoušky mohly začít.

 

 

 

Začali jsme teoretickou částí, kde nám Libuše Kotková sdělila vše potřebné. Jednalo se o ryzí základ, pozdravit, když někam vejdu, utřít psovi tlapky, jak se chovat k postiženým, atp. Bylo toho spoustu a vše důležité. Když jsme přestoupili k praktické části zkoušek, řada z nás už byla značně nervózní.

 

Jako první cvik bylo přivolání psa a následné přivolání za ztížených podmínek. Když jsem viděla, co znamenají ztížené podmínky, šla jsem do kolen. Spočívaly v odvolání psa od figuranta, který pejska doslova „láduje“ párkem. Jako pobavení to bylo výborné, ale na můj vkus moc adrenalinový zážitek. Já Niki naprosto chápu, proč jít 5 m někam, kde možná něco dostanu, když můžu sedět na zadku a nechat se nacpávat nekonečným párkem. Já bych na přivolání teda nepřišla. Bála jsem se, že si zkazím povel, takže jsem na ni volala jménem, lákala, tleskala, vztekala se, no zkrátka vše, co vás napadne. V posledních vteřinách, kdy už jsem se smířila s tím, že jí nepřivolám, jsem řekla „hele, co mám“. Klasická věta znamenající nějakou léčku. Když byla Niki malá, hodně jsem to používala, a proto už byla vůči takové lsti imunní. Tentokrát ale tohle bylo jediné, co zabralo, a Niki se okamžitě otočila a přiběhla. Myslím, že přivolání jsme měli zdaleka nejhorší a nejdelší. Divím se, že jsem také nebyla vyhlášena za nejhlasitějšího psovoda. Rozhodně to byl zážitek, při kterém jsme získali asi čtvrt bodu z 10. To nejhorší bylo za mnou a nervozita ze mě opadla. Přivolání za ztížených podmínek jsem se bála nejvíc.

 

Další disciplínou byla chůze u nohy, chůze po nepříjemném materiálu, setkání s vozíčkem a slepeckou hůlkou, vcházení do místnosti a klid psa u stolu s buřty. Byly to trošku cviky z poslušnosti, takže jsme je zvládly krásně. Oťukávání slepeckou hůlkou se Nikče moc nelíbilo, ale chovala se jako dáma a nedala to na sobě znát. Po vstupu do místnosti jsem si dala Nýnu k noze a odložila jí do lehu. Před námi byla židlička s nakrájeným párkem a pes si nesměl vzít. Trošku mě zas zmohly obavy, ale Niki se nenechala rozhodit a vše zvládla bravurně.

 
Následovaly skupinové cviky. Byly to modelové situace, u kterých se zejména psovodi pobavili. Na psa se vrhla skupinka figurantů a bouřlivě ho začala hladit, některým se to moc nelíbilo, ale většina uspěla. Přistoupili jsme k prohlídce, kterou máme nacvičenou od veterináře a z cvičákových hodin. Byla jsem moc ráda, že chodíme na HafBO, protože Nikinku prohlídka zubů a uší vůbec nezaskočila. I při nárazovém zvuku byla naprosto nad věcí a tvářila se jako „tohle mi doma dělají pořád“. Vžili jsme se také do situace, kdy v Kauflandu zlevní zboží a páníček se psem se musí doslova prorvat tlupou lidí. Opravdu jsme se pobavili.

 

Další bylo odložení u skupinky dětí, které si psa hladí. Niki si lehla takticky tak, aby na mě viděla, a na děti vystrčila svou zadní část. Nejradši má drbání u kořene ocasu, tak jí asi ani nepřišlo, že jsem se vzdálila a nechala ji tam samotnou.

 

Ovšem zlatý hřeb nastal, když Libuše ležela na zemi se psem a z ničeho nic „dostala záchvat“ a předváděla mentálně postiženého. Nýně se u ní moc ležet nechtělo, ale ve chvíli, kdy se začala zmítat v záchvatu, se do ní Niki zamilovala. Začala ji olizovat a vybízet ke hře. Vypadalo to opět, jak když se doma běžně válíme po podlaze a mácháme rukama. Holt ta holka nemá normální páníčky a k mentálně postiženým má evidentně blízko. Tvářila se, jako že je to naprosto normální situace, kterou zažívá 5x denně. Alespoň jsme vypadaly, že máme natrénováno. To byl tuším poslední cvik zkoušek.

 

 

 

Přistoupilo se k počítání bodíků a vyhodnocování. Všichni jsme se tedy odebrali znovu na mráz a pořádně vyběhali pospávající pejsany. Následovalo už jen vyhodnocení a závěrečné povídání. Všichni jsme byli šťastni, že to máme, povětšinou úspěšně, za sebou. Niki se v této chvíli stala Canisterapeutickým psem. Nebylo ale ani tak důležité, jak jsme dopadli, ale to, že jsme si to opravdu užili. Musím říct, že to byly moje první zkoušky, při kterých panovala tak dobrá atmosféra a kde se sešla parta tak příjemných lidí. Celou dobu jsme se bavili, smáli a přátelsky povídali o psech. Až příště dostanu nabídku účasti na nějakých zkouškách, určitě nebudu váhat. I přes ten mráz a celodenní práci jsme domu přijely příjemně unavené a spokojené. Odpadly jsme každá do svého pelíšku a jen vzpomínaly, jak nám ten den hezky utekl ve společnosti tak prima lidí.