Jak jsem vybírala pointra
Autor: Ivana Švelchová <(at)>, Téma: Psí příběhy, Vydáno dne: 20. 12. 2010



Když jsem byla malá a se psy přicházela do styku jen prostřednictvím kamarádů a příbuzných, často jsem si listovala encyklopedií plemen psů. Snila jsem o době, kdy si pořídím pejska, jak s ním budu chodit ven, hrát si a podobně. Už od dětských let jsem proto toužila po pointrovi. Nikdy jsem žádného neviděla, ale fotky a popisky v knížkách mě naprosto uchvacovaly. Dodnes si pamatuji fotku hnědobílého pointra vystavujícího zvěř. Před 4 lety nastal ten správný čas pořídit si psa. .....

 



 

 

 

Přece jen už jsem byla rozumnější a na nátlak přítele jsem si pořídila bíglinu Nikitku. Takže pointr opět nebyl. Díky Nikitce jsem se o nějaký ten rok později seznámila s výbornou slečnou a mou spřízněnou duší Kačí. Kačí a její poitřík Sniprášek ve mně znovu probudili tu neskutečnou touhu mít takového pejska po svém boku. Když si pořídila druhého, Zipáčka, už jsem byla úplně v koncích. Společné procházky po lese mi také moc klidu nepřidaly, a tak byla jen otázka času, kdy začnu pokukovat po nějakém tom pointřím přírůstku.

 

Chtěla jsem lovecky vedenou fenku s PP. Zjišťovala jsem vše, co se týká kloubů a nemocí, abych byla na vše připravená. Každý den jsem na internetu sledovala nové fotky štěňat a pátrala po dalších. Věděla jsem, že když pointra, tak jedině toho mého vysněného. Zamilovala jsem si žemlového Snipa, který měl velký vliv na mé budoucí vybírání. Vytvořila jsem si ideál žemlové fenky s bílou maskou na hlavě a černým čumákem, které bych říkala Lexa. Tento ideál byl (je) natolik nedotknutelný, že jsem z něj nehodlala slevit. Ukázalo se, že povaha nebude až takový problém, pointříci jsou spíše bázliví a pracovně vedeni byli všichni, na které jsem koukala. Největší problém však nastal s barvou a chováním majitelů. Barva samozřejmě není tak důležité hledisko při výběru, ale když už chcete toho SVÉHO psa, tak to prostě musí být přesně on. Kombinace světlé hlavy a tmavého čumáku se ale ukázala jako přinejmenším ojedinělá. Z těchto požadavků jsem musela tedy slevit.

 

Vyhlídla jsem si krásnou fenku, která se jmenovala Aggy. Pořád jsem váhala, jestli se na ni jet podívat. Už to nebylo žádné štěňátko, ale 5 měsíční slečna. Kačí mě přesvědčila a v největší sněhové vánici, jaká minulý rok byla, jsme se na ni jely podívat do Mladé Boleslavi. Cesta byla hrozná, ale Kačí jako zkušený horal vše zvládla na jedničku. Po mírném bloudění jsme dorazily na místo. Pan chovatel a celá jeho smečka nás náležitě přivítali. Aggy byla kouzelná. Veselá, vyrovnané povahy a tak nádherná. Okamžitě si zamilovala Nikitku, což bylo další plus. Niki byla teda dost odměřená a nevěděla, co si má myslet. Za nedlouho už ale s ostatními členy smečky ležela v pelíšku. Krásně jsme si s panem chovatelem popovídali a já zjistila, že přesně takovou fenku z takové chovatelské stanice chci. Bohužel osud tomu nějak nechtěl a Aggy jsme si kvůli pracovním problémům pořídit nemohli. Mělo se jednat o potíže na pár měsíců, proto jsem stále byla v kontaktu s chovatelem a zjišťovala, zda je Aggy ještě volná. V záchvatu euforie jsem nakoupila obojek, rozdvojku na vodítko a spousty hraček. Zkrátka jsem se těšila. Problémy se však ukázaly jako dlouhodobější, a tak jsem definitivně začala pokukovat jinde. Nechtěla jsem přivézt malou v době, kdy nemáme dořešeny ostatní věci a nemohla bych se jí věnovat plná sil a pohody.

 

Snažila jsem se proto koukat po štěňatech, která se teprve narodí, nebo jsou na světě jen krátce. Na internetu vše vypadá výborně, proto jsem kontaktovala pár chovatelů. Někteří nebyli ochotni akceptovat návštěvu a šlo jim hlavně o zaplacení zálohy. Jiní zase neměli povahově a vzhledově právě tu mojí holčičku. Když už vše vypadalo na spadnutí a měla jsem se jet podívat na fenečku, kterou bych si případně hned odvezla, dorazil mi e-mail. E-mail posílala pani, která si již svou fenku odvezla domu. Líčila mi v něm špatný stav štěňat, zdravotní problémy s klouby a neochotu cokoliv řešit ze strany chovatele. Neváhala ani přiložit video, tak jsem o věrohodnosti neměla pochyb. Zachránit takového chudáčka a odvézt ho ze špatných podmínek je samozřejmě ušlechtilé. Na druhou stranu nemám sebemenší chuť podporovat takové množitele, kteří se o své psy nestarají, a navíc do smrti léčit a omezovat v pohybu temperamentního psa. Poté, co mi chovatel přestal odpovídat na telefonáty a e-maily, jsem tedy opět žádného pointříka neměla.

 

Myslím, že toto byla poslední kapka. Celé mé vybírání trvalo přes dva roky a stálo mě hodně sil. Začínala jsem si myslet, že mi zkrátka ta pointra není souzená. Hledání už jsem vzdala.

 

 

 

Pokud čekáte Happy End, ve kterém se záhadně objeví ideální pointr a budeme spolu šťastni až do smrti, tak to se opravdu nestalo.

 

Byla jsem z toho všeho hledání tak natěšená na štěňátko, že bych byla ochotná si vzít asi každého psa, kterého potkám na ulici. Naštěstí se tak ale nestalo. Kolegyně v práci si se mnou často povídala o její fence. Začaly se ve mně probouzet i další tužby z dětství, až jsem začala koukat po jiném plemeni.

 

Je to plemeno, které jsem si tak trošku nechávala v záloze. Moc se mi líbí jejich oddaná povaha a velké srdce. Navíc to není ani velký pes, takže s Nikinkou by si mohli rozumět. No abych to zkrátila.

 

Kontaktovala jsem opět nespočet chovatelských stanic a hledala holčičku přesně té pointří barvy. Znovu jsem chtěla pracovně vedenou fenečku pokud možno po rodičích, kteří se často účastní sportovních akcí, abych věděla, že se snesou s ostatními psy. Těch aspektů pro výběr bylo samozřejmě víc, ale to bychom tady byli opravdu dlouho.

 

Jednu fenku mi paní chovatelka prodala doslova před nosem, i když byla zamluvená. Druhá fenka byla sice jiné barvy, ale vypadala povahově výborně. Bohužel paní chovatelka měla nemyslitelné nároky, co se budoucího krytí a výstav týkaly. Už jsem pomalu přestávala doufat. Nakonec mi ale padl do oka klučík až z daleké Ostravy.

 

Tak jsem se prostě jednoho dne sbalila, v 6 ráno nasedla do pendolina a odjela směr Ostrava. Paní chovatelka byla moc příjemná, stejně tak jako ostatní, se kterými jsem se tam seznámila. Klučík už na mě čekal a já se na první pohled zamilovala. Sice trošku unáhleně, ale o to intenzivněji. Klučík se jmenoval Nostradamus a byl předposlední, kdo u maminky zůstal. Když jsem zahlédla jeho tatínka, bylo mi jasné, že Nostradámek je prostě můj. Tatínek Edík mě přivítal umytím celého obličeje. Stále se kolem mě tetelil a ukazoval ten svůj „žabí“ úsměv. Zkrátka a dobře jsem krásně prožila odpoledne a odcházela s Nostradámkem v náručí.

 

Cestu vlakem celou prospinkal. Na hlavním nádraží se mu teda bezdomovci moc nelíbili, ale v metru byl jak v sedmém nebi. Stále pokukoval po lidech a dožadoval se pozornosti. Domů jsme dojeli něco málo před půlnocí. V parku už na nás čekal přítel s Nikitkou. Nostradámek se za Niki pověsil a už jí nespustil z očí. Ta z toho byla teda chvíli nesvá, ale zřejmě pochopila, že to má i své výhody. Konečně má živou hračku .

 

 

 

 

 

Tak přece jen se konal Happy End.

 

Já byla šťastná, že mam pejska s „nosem nahoru“, přítel byl rád, že už mu neukazuju fotky dalších a dalších štěňat. Niki měla rázem dvojnásobek hraček a už nikdy nebude sama. No a Nostradámek? Nostradámka jsme přejmenovali na Dizího a snad je u nás taky spokojený. Z dlouhého vybírání pointra jsem si nakonec domu přivezla stafbulíka a jsem za to moc ráda. Člověk by se neměl vzdávat svých snů, a proto si na tu svou pointří slečnu ještě počkám.