Jak jsme chovali štěňátka I
Autor: Benkeová Milena <mbenkeova(at)seznam.cz>, Téma: Chovatelství, Vydáno dne: 06. 08. 2007



Nezbytným předpokladem všech níže uvedených událostí je, že máte doma psí slečnu, samozřejmě tu nejchytřejší a nejšikovnější a nejkrásnější, jaká kdy běhala po světě a okolí. Jestliže ano, těšte se, co všechno se může stát právě vám.

 


Jednoho dne vám vpluje do hlavy neodbytná myšlenka, jak by to bylo skvělé, kdybyste si vychovali ještě jedno štěňátko stejně tak báječné ( odvážné, poslušné, milé, perfektně hlídající, aportující, stopující, nevšedně inteligentní – dosaď dle potřeby) , jako je ta vaše chundelatá krasavice. A tato myšlenka nejenže z hlavy neškodně zase nevypluje, ale pluje tam kolem dokola, až, dříve či později, vykrystalizuje v přesvědčení, že prostě ta vaše psice musí mít štěňata, protože už jinak nikdy nikde jiného takového psa neseženete, a to za žádnou cenu. V okamžiku, kdy toto přijmete jako fakt, se, ač o tom ještě nevíte, stáváte chovatelem.

 

Jste-li člověkem cílevědomým, začnete postupovat systematicky- na Internetu je všechno, takže už tam jste i vy a hledáte vhodného partnera, uvážlivě. Ne že si jen prohlédnete fotky, také máte po ruce telefon a dlouze se vyptáváte na přednosti toho či onoho vystavovaného šampiona. Porovnáváte. Přemýšlíte. Hlavně se neunáhlit a vybrat toho nejlepšího. Termín hárání se blíží, tak hlavně nepodlehnout panice. Klídek- nakonec vám rozum a srdce ukážou přesně- to je on. Domluvíte se s majitelem, že až nastane čas, budete tam jako na koni nebo ještě rychleji. A máte splněno. Jenže ouha! Fenka začne hárat, i voláte, že byste teda přijeli. A dotyčný pojednou

 

a) nebere telefon
b) odcestoval
c) nemá čas ani deset minut
d) už nemá psa
e) pes neumí nakrýt fenu
f) pes na sebe nenechá sáhnout
g) jiný důvod, proč to nejde,

 

správnou možnost zakroužkujte. A jste tam, kde jste byli- ale ne, znova na Internetu. Bez velkého hledání náhodou kliknete – no vida! Té fotky jste si předtím vůbec nevšimli a přitom pejsek vypadá docela dobře, dokonce je vaší psici docela podobný! Za pár dní nabalíte čtyřnohý poklad a jedete krýt.

 

Stihli jste přečíst hromadu teoretických příruček a v životě jste krytí neviděli. V pohodě, hlásí vám majitel psa, ten náš kryje s rozběhem! A opravdu to tak vypadá- zpočátku. Pes a fenka si spolu hrají, sympatie jsou vzájemné, pes naskakuje- a seskakuje. No jo, ona ta vaše je celkem malá fazolka, chudák šampion se zkrátka nemůže trefit. Stavíte fenku na podložku, že ji tedy podržíte. Ženich si znechuceně prohlédne podložku a odchází, vášeň je veškerá fuč.

 

Tak je necháte ještě chvilku běhat, dvakrát zopakujete akci s podložkou ( jinou nebo ještě jinou, vyšší či nižší) - a nic, pes dá jasně najevo, že za takových podmínek s ním nelze počítat. Ve chvíli, kdy se vám jeví beznadějně už nejen krytí, ale celý svět, zároveň s myšlenkou „ no tak co, holt štěňata nebudou“ přijde konečně onen správný rozběh, pes naskočí- a je to i bez podložky. Tedy možná, svázání bylo, ale co když ani tak nic, že? Jedete však přesto domů spokojeně, s nadějí a netušíte, že to skutečné martyrium teprve začne.

 

Pochopitelně se pochlubíte všem známým pejskařům i sousedům. Samozřejmě ještě nevíte, jestli z těch patnácti minut slávy něco bude, alibisticky předstíráte, že na tom vlastně nezáleží. Tajně však okukujete a osaháváte feňulu několikrát denně, a to s rostoucí intenzitou, jak dny přibývají. A ona, mrška, si dává na čas. Žere jako obvykle, běhá jako obvykle….že by na sebe byla opatrnější, přece jenom…říkáte si čtvrtý týden po krytí,…že by jí začalo více chutnat…říkáte si pátý týden,…šestý týden: BINGO! Přibírá, žere, je v tom.

 

Píšete rozjásaný mail majiteli psa a utíkáte k veterináři na konzultaci „ co mám dělat, až to začne“, všechno nachystáte, nakoupíte, připravíte se na eventualitu umělého odchovu, pro jistotu si přečtete všechno možné dostupné o porodu…a nakonec jediná znalost, kterou budete doopravdy potřebovat, je číslo na veterináře, a to určitě v neděli v noci, protože feňulka tlačí, vy tlačíte už skoro taky, a ono nic. Takže šup, psici do koše na prádlo, do auta a do ordinace, veterinář to samé, jen bez toho koše na prádlo.

 

Sáhne do fenky , řekne: v porodních cestách je štěně (tak to je v pořádku), chvilku se snaží princezně pomoci a pak řekne: štěně je veliké, ta vaše holka má úzké porodní cesty, tam by se nevešel ani jorkšír a vy už tušíte, co dodá: to štěně se samo ven nedostane.A to už v pořádku není. Protože máte před sebou zážitek asistence u císařského řezu.
Zapomenete na to, že máte v žaludku večeři nebo nesnášíte pohled na krev nebo se vám třesou ruce, protože teď budete muset pomoci svému psovi a taky těm štěňatům, která se sama nemůžou vydrat na svět (ostatně kdo ta štěňata tak moc chtěl, hm?). A tak za chvíli stojíte spící fence u hlavy, vedle sebe nachystanou krabici na štěňata a sledujete, jak doktor rozřízne břišní stěnu a ven se vyvalí cosi přízračně obrovského a dlouhého ( do prkýnka, jak se to do toho břicha vešlo?), v čem se rýsují štěněcí tělíčka. Od tohoto okamžiku si přejete zastavit čas, protože nestíháte podvazovat, odstříhávat, masírovat a štěňata jdou jak na běžícím páse, do toho se začne fenka dávit- no jistě, průběžně celý den pila vodu, tak rychle popadnete papírovou gázu a vytíráte jí tlamičku a už je tu další štěně. To první se pořád nedaří rozdýchat, vracíte se k němu několikrát, zůstává bezvládné, i když jeho čtyři sourozenci přes sebe v krabici lezou a piští o sto šest. Vzdáváte to. Pokaždé se vyhrát nedá, ti čtyři živí (všechno kluci a všichni velcí) potřebují vyfénovat, vysušit, aby neprochladli. Doktor zašívá feňuli a vy fénujete potomstvo. Chvíli poté se ta vaše holka probudí, ale o štěňata nejeví pražádný zájem ( no ani se jí nedivíte) a přes laktaci povzbuzující injekci nemá mléko a těžko říct, jestli ho bude mít. No nazdar! Štěňata dostávají glukozu a vy děkujete prozíravosti, díky které jste se vybavili kojeneckou lahví, dudlíkama a štěněcí kojeneckou výživou a taky všemi teoretickými vědomostmi ohledně umělého odchovu štěňat- jenom si nedovedete představit, jak to proboha všechno uvedete do praxe.

Pokračování příště!