Etologie z hlediska historického
Autor: Kateřina ZELENÁ <kzelena(at)centrum.cz>, Téma: Etologie, Vydáno dne: 31. 03. 2005



Trocha etologie psích příbuzných.
 
Etologie je věda zabývající se životními projevy a chováním živočichů v tom nejširším slova smyslu. Spíše tedy než o jakousi zvířecí psychologii (což je mám pocit obecná představa) jde o studium sociálních systémů jednotlivých druhů (monogamie/polygamie/…) a jejich souvislostí s různými jinými vlivy.
 
Abychom si mohli udělat co možná nejlepší představu o chování psa, je myslím na místě udělat si nejprve představu o sociálních systémech jemu příbuzných šelem. Dovolte mi tedy malý přehled.

Psovité šelmy stručně a rychle.
 
Pes domácí (Canis familiaris) patří do čeledi psovitých šelem (Canidae), jež je velmi rozmanitá. Čítá 35 druhů žijících v polopouštích, tundrách i deštných pralesech, přesto však u jejích představitelů najdeme řadu společných znaků jak morfologických (ve stavbě těla), tak etologických. Jelikož obývají převážně otevřené plochy, jsou tyto šelmy tělesně dobře vybaveny k rychlému štvaní kořisti. Při vyhledávání této kořisti se spoléhají především na čich a sluch. Jejich jídelníček se často výrazně mění v průběhu roku, podle dosažitelnosti různých složek potravy a proto je jejich trávicí systém schopen zpracovávat velmi rozmanitou potravu od čistě vegetariánské po výlučně masitou. To byl jen velmi stručný výčet jejich společných vlastností i když by se jich jistě našlo mnohem více.
 
Co se týče sociálních systémů najdeme zde snad veškeré možné typy. Ale od začátku…pradědeček všech druhů této čeledi byl s největší pravděpodobností monogamní, tzn. žijící v párech. To skýtalo poměrně výrazné nevýhody především v získávání potravy. Chyběla mu totiž možnost lovit ve smečkách a tudíž měl šanci ulovit jen menší kořist. Jeho další „zaostalostí“ bylo také to, že odrostlá mláďata opouštěla svoje rodiče a nepomáhala jim tedy později s výchovou svých mladších sourozenců, jak je to běžné u některých současných druhů. To totiž velmi zvyšuje pravděpodobnost jejich mláďat, že dorostou ve zdravé dospělé jedince.
 
Vytváření úzce spjatých sociálních skupin, takzvaných smeček, je totiž jevem relativně novým. Z tohoto hlediska můžeme za moderní druhy považovat zejména psa pralesního (Speothos venaticus), psa hyenovitého (Lycaon pictus), dhoula (Cuon alpinus) a vlka obecného (Canis lupus). Nalezneme u nich spolupráci při lovu, umožňující získávání větší kořisti, samostatnou hierarchii mezi samci a samicemi zajišťující rozmnožování pouze dominantních zvířat (zejména u samic), pomocníky při výchově mláďat v podobě jejich starších sourozenců (spíše bratrů než sester) a nejčastěji polyandrii, tedy převahu samců nad samicemi v rámci jednotlivých smeček. Za povšimnutí stojí, že jde o druhy spíše velké (nad 13kg). Naproti tomu menší druhy psovitých šelem (do 6 kg) žijí ve skupinách majících větší počet samic než samců, samci v mládí skupinu opouštějí a hledají svoji příležitost k rozmnožování v jiných smečkách, čímž zabraňují příbuzenskému křížení. Mladé samice naopak zůstávají a pomáhají s výchovou/výživou mláďat svým matkám. Středně velké druhy (6 – 13 kg) pak mají ve skupinách stejný poměr obou pohlaví, mladí samci i samice pomáhají rodičům i emigrují ze skupiny. Tato hypotéza, tvrdící v podstatě, že typ sociálního systému závisí na velikosti druhu, má však i své výjimky (např. asi 20 kg vážící pes hřivnatý, žijící v párech) a nelze ji tedy bezvýhradně přijmout. Jistě tedy stojí za to přiblížit si sociální systémy některých druhů konkrétněji, často narazíme na velmi zajímavé typy sociálního chování.
 

Pes hyenovitý – „nevinná bestie“.
 
Kynology budou jistě nejvíce zajímat zejména sociální systémy nejbližších příbuzných psa domácího, tedy příslušníků rodu Canis. Ještě před tím mi však dovolte podrobnější zmínku o jednom velmi zajímavém, i když o něco méně příbuzném druhu, a to o psu hyenovitém (Lycaon pictus), anglicky Wild Dog tzn. divoký pes. Tato velmi silně ohrožená šelma žijící v Africe je totiž značně neobvyklá, jak svým vzhledem, tak i chováním. Výhodou tohoto druhu pro jeho pozorování a možná i důvodem pro to, že je chování této šelmy tak podrobně probádané, je její zbarvení. Každý jedinec má totiž jinou kombinaci bílých a světle či tmavě hnědých skvrn, což umožňuje jejich snadné individuální rozpoznávání, pro výzkum jistě velmi důležité. Pozorováním těchto šelem se zabývala například i Jane Goodallová (odtud pojmenování „nevinná bestie“), jež se proslavila zejména svými studiemi o chování šimpanzů, velký pokrok k poznání těchto šelem však udělali především manželé Creelovi.
 
A co je na těchto šelmách tak fascinující? …z lidského pohledu naprostý kontrast mezi jejich způsobem získávání potravy a sociálním chováním. Psi hyenovití si získali všemožná hanlivá pojmenování díky svému způsobu usmrcování kořisti. Ten je totiž na první pohled značně drastický – smečka psů se „sesype“ na uštvanou kořist a začne ji požírat v podstatě za živa. Kořist umírá až tehdy, když jsou jí vyrvány vnitřnosti z těla. Přestože pohled na lovící psy hyenovité je jistě příšerný, jejich kořist prodělává tak prudký šok, že zřejmě velkou bolest ani necítí. Bohužel, právě tento způsob lovu dal příčinu mnoha lovcům k zabíjení tohoto nyní velmi vzácného druhu.
 
Ve smečkách těchto „krvelačných“ šelem však jinak panuje obrovská „solidarita“. Zajímavá je například úplně opačná hierarchie při požírání ulovené kořisti oproti naprosté většině ostatních šelem. Pokud totiž smečka psů hyenovitých, čítající obvykle okolo 20-ti jedinců, skolí nějakou kořist, nejprve se nakrmí mladší mláďata (pokud už jsou schopna přijímat pevnou potravu), po té přicházejí na řadu mláďata starší a teprve až se mládež nasytí, přiházejí k ulovené kořisti dospělí jedinci. Neobvyklá je i péče o mladé v době, kdy ještě nejsou schopni přijímat pevnou potravu. S takovými mláďaty zůstává jejich matka u doupěte aby je chránila a kojila. Nemůže se tak zúčastnit lovu s ostatními jedinci smečky a nemá tedy možnost sama si získat potravu. Její smečkoví kolegové a kolegyně ji však nenechají „ve štychu“ a při každém návratu z úspěšného lovu ji nakrmí vyzvracenou potravou. Krmení mláďat natrávenou potravou (regurgitace) je poměrně častým jevem, aby však byla takto krmena i matka mláďat, to už zdaleka tak obvyklé není. Navíc v době, kdy už mláďata zůstávají v doupěti sama a jejich matka už se také připojuje k loveckým výpravám své smečky, nosí jim natrávenou potravu i ostatní členové smečky (zejména mladí samci). Mláďata tak nejsou odkázána pouze na vlastní matku. Psi hyenovití jsou dokonce tak sociální, že v zajetí se rozmnožují až tehdy, pokud je chovná skupina složena nejméně z devíti jedinců. Rodičovský pár si prostě nedovolí založit rodinu, pokud nemá zajištěnu podporu a pomoc dalších členů smečky. Výsledkem této úžasné péče o mláďata je velmi nízká úmrtnost malých štěňat. To je mezi ostatními šelmami značně neobvyklé, mnohem častěji se totiž setkáváme právě s vysokou úmrtností malých mláďat, která se postupně s jejich stářím snižuje.
 
Pes hyenovitý je chován z našich ZOO snad jen ve Dvoře Královém, kde mají velmi úspěšný chovný pár s několika vrhy potomků, které rozhodně stojí za to navštívit. Můžete se zde přesvědčit, že ona „bestie“ je skutečně „nevinná“ krásná šelma.
 

V příštím článku bych se ráda věnovala chování šakalů, jejichž pár kapek krve koluje možná i v žilách domácího psa…