III. Trvalé vlohy a emoce psa dědičně získané po předcích žijících ve smečkách
Autor: Josef FÁBIN <fabinj(at)tiscali.cz>, Téma: Etologie, Vydáno dne: 24. 01. 2005



V předcházejících pojednáních o domestikaci psa jsme si naznačili, že chování psa a jeho úspěšné ovlivňování člověkem ve společné smečce nelze pochopit bez poznání života divokých psovitých šelem. Zdůraznili jsme si přitom, že každý jedinec živočišné říše, tedy i pes, je neopakovatelnou individualitou a proto také vyžaduje individuální poznání jeho přirozených povahových dispozic, které mu jsou typově dány fyziologií nervového systému a temperamentu a proto je nutný i individuální přístup k němu.
 

Řekli jsme si, že psa, kterého chceme pozitivně ovlivňovat, cvičit a vychovávat, což odpovídá jeho genetickému založení smečkového zvířete, musíme poznat (každý je jiný) a chápat (protože každý má jiné reakce na stejné podněty, na stejné věci a stejná prostředí). Musíme také velmi důsledně respektovat, že je pevnou součástí naší rodinné smečky, která ho zásadně ovlivňuje a skutečně „spoluvytváří“, jak jsem to již uvedl když jsme mluvili o vlastnostech a vlivech smečky původní.

Při soužití se psem člověk hlavně nedoceňuje, že jeho pes apriori velmi citlivě vnímá :
 
složení naší rodiny (smečky) a způsob naší vzájemné komunikace (soužití) a že kvalitou našich vztahů se instinktivně řídí a ty se pak stávají součástí jeho zkušeností a chování;
stejně silně vnímá a osvojuje si všechny akce společné smečky – výlety, prožitky a zkušenosti z výcviku, výstav, denních interakcí a vycházek s jednotlivými členy rodiny a zejména s vůdcem smečky, a chová se podle toho. Je tomu tak, bohužel, i v případech, kdy strádá, je osamocen nebo dokonce oddělován od rodiny (smečky) a je tak narušována jeho bytostná přirozenost a charakter;
nezaměnitelné jsou pro něj také jeho zkušenosti získávané s jinými psy a vůbec všeobecně z okolí průběžně při jeho vývoji a z jeho pohybově bohatého či chudého života „jeho“ smečky s člověkem.
 
Bohaté či chudé společné akce rodiny (smečky) se svým čtyřnohým chlupáčem - to je rozhodující faktor pro rozvoj či útlum jeho přirozených vloh nebo naopak.

Trvale si pamatujme, že smečka zajišťuje svému rodovému druhu tři základní stavební kameny života a přežití, které v sobě dědičně nese i náš pejsek jakékoliv rasy:
 
1. Získávání potravy za všech okolností
2. Společnou ochranu rodu a obranu životního prostoru
3. Utěšenou reprodukci rodu v závislosti na migraci a výběru vhodného životního prostoru.
 
Náš pes domácí, na rozdíl od svých divokých předků, „migruje“ pod kontrolou člověka a obrazně řečeno „v jeho rukou“. Proto již poněkolikáté (jistě mi to prominete), připomenu naši odpovědnost při rozhodování koupit si psa nebo se psem chtít žít. Již v tom je velký rozdíl. Jeho koupě může být jen o penězích, ale rozhodnutí „žít s ním“ je uvážení našich možností vytvořit pro našeho budoucího čtyřnohého kamaráda podmínky skutečné smečky, kde obě strany se naučí společné řeči. To pak jde o prožitky, které jsou dopřány jen těm vyvoleným, kteří vedle cizích řečí, násobící člověka člověkem, rozumí i lásce, statečnosti a věrnosti.
 
Ke zvládnutí naší „řeči“ se psem si v jakémsi přehledu uveďme, jak pes nazírá a hodnotí situace, které jsme si popsali výše v oněch třech dědičných základních stavebních kamenech jeho života:
 
1. Jednání psa vůči kořisti:
Slídění, vyhledávání a stopování kořisti
Lov podle dědičných rysů druhu (rasy)
Usmrcení kořisti
Konzumace
 
2. Obrana vnějšího řádu smečky:
Obrana životního prostoru (revíru, domova)
Obrana potomků
Sebeobrana
 
3. Obrana vnitřního řádu smečky:
Hry štěňat o postavení ve smečce s korekcí matky
Pranice (i vážné) o postavení ve smečce dospívajících i dospělých
Obrana teritoria smečky proti smečce stejného druhu, ale i jiného druhu (tzv. agonistické chování)
 

V konkrétních situacích, uvedených v přehledu výše, se každý pes bude chovat individuálně a to podle míry temperamentu (vzruchu a útlumu), tj. neurofyziologického typu. Je-li však u psa dědičně dáno například získávání potravy za každou cenu, tedy agresivní jednání vůči kořisti jako jednoho z pudů sebezáchovy, musíme si tyto jeho přirozené a cílevědomé akce vysvětlit podrobněji. Agresivní jednání psa tedy patří k různým oblastem jeho přirozeného života a je tam vyvoláváno typickými podněty:
1. Pes cítí, že je něčím ohrožen a brání se averzí (vzrušivý pes bude v averzi častěji a ne vždy v typických a standardních situacích)
2. Nebo je pes něčím přitahován, sleduje to a chce se toho zmocnit.
 
Takto viděno je agresivní chování základním dědičným prvkem všech projevů chování psa týkajícího se zachování života; není však chováním vlastním, to u psa historicky po dlouhou dobu ovlivňujeme my - výchovou v naší člověčí smečce od „dětského“ věku psa. Fakt, že moderní etologie přisuzuje štěněti v prvním roce života, co do vývoje jeho schopností, až dvanáct roků života dítěte, výrazně a velmi záhy akcentuje náš podíl na tom, jaký vlastně ten náš milý „medvídek“ v dospělosti bude a zda nebude agresivní !!!
 
Potvrzuje to, jak zásadní význam má cílevědomá a důsledná výchova psa, jehož chování v dospělosti nemá být konfliktní, obtěžující nebo dokonce ohrožující.
 
Různé typy nervového systému psů prokazující typické, ale také zcela protikladné charakterové vlastnosti, popsal Ivan Petrovič Pavlov, který byl jednou z nejvýznamnějších postav moderní neurofyziologie. Při svých známých pokusech se psy zjistil, a prokázal, rozdíly jejich reakcí na různé podněty. Především ověřil, že jsou velké rozdíly v tom, jak rychle jednotliví psi vytvářejí podmíněné reflexy.
 
Rozlišoval „dobré“, čilé, a „špatné“, ospalé psy. Později došel k teorii čtyřech typů, kterou uplatňoval i u lidí. Kynologická praxe a literatura využívá učení o podmíněných reflexech v řadě metodických příruček a návodů jak psa vychovávat a cvičit. (viz též moji knihu HOVAWART, Vašut s.r.o.Praha /2003)

Jaké jsou tedy povahové typy psů a jak k nim přistupovat ?
 
Jednotlivé typy si uvedeme pro praktický přehled a ujasnění způsobu, jak je posuzovat a pro koho se lépe hodí:
 
I. Typ „ silný, vyrovnaný, pohyblivý (v kynologické terminologii označovaný č. „5“)
– jedinec s vyrovnanými reflexy vzruchu a útlumu;
– jde o psa dominantního, věrného, aktivního, který nejedná zkratově;
– je to typ soutěživý, vytrvalý, vhodný k výcviku a službě.
 
II. Typ „silný, nevyrovnaný“ (označovaný č. „4“)
– pes s převahou reflexů vzruchu nad reflexy útlumu, cholerický, se sklonem k agresivitě;
– cítí-li se ohrožen je připraven kousnout, nehodí se k dětem ani starším lidem;
– majitel by měl být klidný, vyrovnaný, zkušený – bez uplatňování tvrdých metod výcviku;
– je-li pes dobře veden, je výborným a spolehlivým ochráncem.
 
III. Typ „silný, vyrovnaný, méně pohyblivý“ (označovaný č. 6, 7, 8)
– pes s pomalejším střídáním reflexů vzruchu a útlumu;
– jde o ideálního společenského psa, velmi vhodného k dětem i starším lidem;
– systematickým „zaměstnáním“ (od štěněte) u něj vytvoříte aktivní a trvalou motivaci pro každou vaši činnost a potřebu;
– je velmi milý, hravý, spolehlivý a lehce cvičitelný – silně fixovaný na rodinnou smečku.
 
IV. Typ „slabý“ tzv. slabé až bojácné povahy (označovaný č. 2, 3)
– pes, který nesnáší silné podněty, je bázlivý, plachý a méně výkonný, s nedostatečným útlumem;
– labilní jedinec, jeho nervový systém reaguje intenzivně a dlouho, reakce odeznívá značně pomalu.
 
(„3“) Jde o psa „podezřelého“ nevyzpytatelného, který při výchově vyžaduje hodně ohledů a musí získat plnou důvěru ve svého majitele. Vyžaduje cílené „budování“ sebevědomí, což je považováno za cvičitelský um, prozrazující značnou zkušenost psovoda.
 
(„2“) K tomuto „slabému“ typu patří psi těžko socializovatelní, kteří vyžadují zvláštní pozornost. Při jeho výchově a výcviku je nutno zvlášť výrazně uplatnit kladné podněty psovoda, využívat kladné reakce psa a vyhýbat se záporným, které ho znejišťují. V každém případě jde o psy problémové, nepatřící k dětem a starším lidem.
 
V souvislosti s poznáním různých povah, dispozic a vlastností psa je nezbytné naučit se také stanovit a znát tzv.„postupový strop“ možností psa, právě na základě správné klasifikace jeho reakcí a reflexů, a podle toho řídit délku, formu a rychlost výcviku. Je třeba navazovat na úspěchy, chuť a radost psa z práce. Nikdy neuplatňujeme hrubost, ale laskavou přísnost, naši fyzickou i duševní převahu a nadřazenost. Naší laskavou přísnost chápejme vždy jako sounáležitost ve společné smečce, která vždycky vyjadřuje náš cílevědomý společný zájem.
 
U některých psů je naprosto snadné vypracovat pozitivní reflexy, které pes uplatňuje velmi dlouho, ale je obtížné vytvořit u nich brzdící reflexy (např. tzv.:„pouštění“ při zákusu do rukávu, při výcviku obrany, hlídání tam, kde hlídat nemá atp.). Naproti tomu jsou jedinci u nichž se pozitivní reflexy vytvářejí velmi obtížně, jsou nestálé a malými změnami v okolním prostředí se ztrácejí, ale brzdící reflexy se u nich naopak vytvářejí rychle a přetrvávají velmi dlouho (např.: dlouhodobá a opakovaná nervozita a nejistota v určitých prostředích, po prožití strachu atp. ). Mezi těmito jasnými protiklady existuje mezityp psa, který zaujímá jakési střední postavení a pro nějž je snadné jedno i druhé.
 
Podle toho také můžeme rozlišit psy na tři skupiny:
· skupinu vzrušivých
· skupinu útlumových, zdrženlivých, flegmatických
· a centrální skupinu u niž je vzruch a útlum v rovnováze.
 
Podrobněji to uvádím v přehledu u typů I. až IV. výše, podle učení I.P.Pavlova.
 
Jeho pokračovatelé nevylučují, ale naopak podporují teze, že při dospívání a vývoji vzrušivého nebo útlumového jedince, při pozitivním vlivu prostředí a výchovy, tzv. „slabé“ povahové typy přechází do silnějších a pozitivních mezitypů. Chce to s nimi jenom trochu více pracovat, věnovat jim hodně lásky, trpělivosti a společně prožitého času.

Nakonec uvedu několik malých příkladů, jak emoce tlumíme, ale zejména využíváme při výchově:
 
Přítel odjel do lázní a společně s dalšími přáteli jsme přemýšleli (jsme totiž trochu větší smečka lidí a psů „propletených“ navzájem), jak zamezit nudě sedmiměsíčního hovíska a jak naopak pokračovat v jeho výchově. Jeho o rok starší nevlastní sestra ze smečky dvou milujících dvounožců byla navíc po chirurgickém zákroku na loketním kloubu, potřebovala klid.
Bylo rozhodnuto. Naty se na čas vrací do smečky šestileté mámy Freici, jedenáctiletého strýčka Badyho, k jejich páničkům, ale nově také k dvou a půl měsíčnímu Františkovi a jeho rodičům. K vnoučkovi přičichá, vždy zvážní, hledá oči soukmenovců i naše – hledá v nich poučení a stanovisko, kopíruje smečkové druhy.
První setkání s „ cizími“ v domě emočně prožívá v tzv. „ bloku“. Schovává se za roh, za vráteň dveří garáže a štěká. Svůj vzruch opouští po několika podnětech laskavého hlasu a společného rozhovoru jemu známých s neznámými.
Při každém ranním vítacím rituálu jsou emoce všech našich miláčků až „u stropu“. Vynáší vodítka, „pomáhají“ mi se strojením, pusinkují se otevřenými tlamami navzájem, víří vzduchem, takže se nedají spočítat a dělají přitom takový rámus, že nezasvěcení znehybní a jen zírají. Naty vyskakuje na naše záda, ba až na hlavu, nezná pravidla. Moje ruka proto „nepříjemně“ pracuje v jeho zátylku i když atmosféru radostných emocí neruším. Koriguji ho jakoby naslepo. Třetí den si Naty nepříjemnosti z moji ruky instinktivně pamatuje a přizpůsobuje se chování dospěláků; řádí, ale neskáče po zádech ani po hlavě, ale jen do pasu. Ještě to není zcela ono, ale lepší se to den ode dne.
Vítací rituál je „něco“ co rozjasní každý můj den ( i náš společný ve smečce) a zpravidla zahajuje naší navyklou zdravou denní tůru kolem Labe, na chatu do lesa, atp.
Špacír u Labe je pro Nata studnicí nových vjemů. Miluje vodu, tancuje v ní, kouše ji, pije, ven a znova do ní - čeřící se gejzíry nenasytně hltá a vše se opakuje. Má dobré přivolání i v poloze oné „vodní“ euforie, to je skvělé - je emočně vyrovnaný. Kolem nás, za dvouhodinové vycházky, projedou dětské kočárky, cyklisté, běžci, projde řada lidiček. Naty je první den vyštěkával, jako cizince u domu. (Jistě si přiřadíte jeho emoční reakci k odstavci 2) substanci ochrany vnějšího řádu smečky).
Při těchto střetech dospělci plní naučené úkony. Podle cesty usednou, dívají se mi do očí a na moji ruku na prsou. Třeba několik minut ! Pak teprve dostanou pamlsek a další povel.
Naty s mojí pomocí vše kopíroval. Z počátku se po projíždějících ohlížel. Již druhý den nebylo takřka znát, že mu „cizinci“ a běžci vadí, plnil vše, jako dospěláci. Že jeho emoční reakce byly utlumeny tam, kde se měl chovat jinak (podle „ vlka Alfa“) , si lehce dosadíte sami. Bylo nám smutno, když šel zase domů. Jeho temperament, učenlivost a neutuchající radost ze života byla inspirací.

Příště: „Život ve smečce, jako substance existence druhu a jeho přežití“