Druhové vlohy a vývoj domestikace psa
Autor: Josef FÁBIN <fabinj(at)tiscali.cz>, Téma: Etologie, Vydáno dne: 08. 11. 2004



Než se začneme zabývat tak složitými a obsahově rozsáhlými otázkami a procesy jako je vývoj chování psa a jeho domestikace (na malém prostoru) musím uvést, že se nemohu zabývat všemi analýzami problému. Z toho důvodu se budu opírat jen o některé závěry vědeckých prací biologa E.H.W. Aldingtona v knize „O PSÍ DUŠI“ /Dona/1999, v nichž autor uceleně zobecňuje dosavadní výzkumy a poznatky etologie psů a pokusím se je spojit s poznatky chovatelské praxe a zkušenostmi ze vzájemného soužití člověka a psa v současnosti.

Klademe si za cíl rozumět psům a na základě toho chceme měnit chování dnešního člověka, který si ho pořizuje někdy i bez řádného uvážení (bohužel ne vždy si člověk pořídí psa s rozmyslem a přesně ví, jak se k němu má chovat) a svou neznalostí z něj udělá obtěžující individuum, tuláka nebo i nebezpečnou šelmu; zejména u nevhodně zvoleného plemena. Porozuměním psům můžeme napomoci také porozumění a přiblížení se člověka všem živým tvorům, k přírodě, a tím i lidí navzájem k sobě. A to není málo !!!
 
Chování vychází z duše a narozdíl od tělesného, hmatatelného a viditelného organismu nezná toto „něco“ projevy stáří, nepodléhá opotřebení a únavě, může však zakrnět nebo se neustále rozvíjet a zrát. Tento proces při odpovídajícím pečlivém zacházení nekončí ani po dosažení tělesné zralosti – což platí nejen u psa, ale také u člověka. Jak velice je duševní síla živé bytosti závislá na vlastním organismu a na životním prostředí, jak velice se tělo a duše navzájem podmiňují, jak obě tyto složky vychází z kořenů, jejichž původ, společný všem živým bytostem, vědci dnes s velkým údivem objevují – to vše nemůžeme snad nikde pozorovat lépe, než u nejstaršího průvodce člověka – u psa.
 
Zdá se ale, že se civilizovaný člověk (ve vztahu k přírodě) – přes všechny snahy školských institucí –stává analfabetem; není totiž schopen rozpoznat nejjednodušší známky a pravidla života, natož aby byl schopen pochopit je ve všech souvislostech“.
 
Svědčí o tom hrubé a necitlivé zasahování člověka do přírody!!! Pro peníze a moc ničí dnešní člověk ekologickými katastrofami druhy živočichů, které dříve neumíraly celá tisíciletí. Proč? Dnešní člověk, v modifikovaných mocenských skupinách světa, maskující se demokracií, (na druhé straně v bídě a nevzdělanosti) paralyzuje přírodu a život lidstva především ignorováním jeho ducha trvale se rodícího z vědeckých poznatků.
 
„Před 20 000 lety připluli do Austrálie první lidé a přivezli s sebou i první moderní šelmu – domácího psa, který tu druhotně zdivočel jako DINGO. Tento prvý hřích lidského plemene na tak podivuhodném světadílu zřejmě způsobil vyhubení některých vačnatců. Pravý soumrak bohaté a pozoruhodné fauny Austrálie však nastal, jakmile Austrálii objevili a osídlili běloši. Ti přivezli s sebou tisíce domácích psů a koček. Přivezli však i jiná domácí zvířata, jako ovce, krávy, koně, slepice a potřebovali pro ně pastvu. Běloši začali tedy trávit, střílet a jinak hubit klokany. Když poznali, že kůži australských zvířat mohou výhodně zpeněžit, exportovaly se z Austrálie miliony koží koalů, klokanů a dalších vačnatců. Statisíce vačnatců uhynulo při obrovských požárech, které noví osídlenci zakládali, aby získali novou půdu pro pole a pastviny. Tento pochod smrti začal zhruba teprve před sto lety, ale za tu dobu mu padlo za oběť mnoho nenávratně vyhubených druhů.
Savci překonali ostatní skupiny svým vysoce vyvinutým mozkem. A na nejvyšším stupni vývoje stojí člověk. Savec, na jehož rozumu bude záviset další osud naší planety“.
Prof. RNDr. Zdeněk Veselovský,DrSc, / VÝLET DO TŘETIHOR/MF*Máj/1986.

Dovoláme se odpovědnosti a rozumu člověka ?
 
My (neopomíjím žádné osoby, žádný vědecký ani laický institut věnující se poznávání přírody a ochrany životního prostředí), kteří se psy žijeme pro vzájemný soulad duší a pro návrat k přirozenějšímu životu, ke kterému mají všichni živočichové i naši psi blíž, můžeme díky nim vnímat pojmy jako: odolnost, vytrvalost, opravdovost, pozornost, otevřenost, sounáležitost, věrnost a denní radost ze života. A to všechno samozřejměji a „jaksi“ trvaleji, jak to nabízí příroda, ale nikoliv člověk, který ji „jakoby“ přes svoje statky (které má od ní a bez kterých by nebyl) nevnímá a proto i nectí.
 
Je všeobecně známo, že vývoj chování všech živočichů, tedy i psa, je ovlivňován dvěma faktory, nebo chcete-li, dvěma oblastmi života:
dědičností, tzn. geneticky podmíněným vývojem
 
prostředím, které má vývojově nejrůznější podobu – formu, kvalitu, obsah, ale i intenzitu
Vzájemnou souhru těchto životních oblastí, mnoha tělesných a duševních procesů v interakci s prostředím, poznáváme na základě vědeckých pokusů a bádání, ale i z pragmatických zkušeností ověřovaných generacemi.
 
O tom, která uvedená oblast má na vývoj chování větší vliv, zda dědičnost či prostředí, vedou vědci polemiku a dokazování dodnes. Vědci tak, krok za krokem, odhalují nové a nové skutečnosti, které nám zároveň umožňují vývoj chování druhů živočichů průběžně usměrňovat.
 
Při studiu chování našeho psa stále ještě dost dobře neznáme a hlavně nedoceňujeme, že kmenový prapředek psů VLK (Canis lupus) patří dodnes k vysoce vyvinutým savcům, který má nejen dlouhý genetický vývoj, ale i mimořádnou schopnost přizpůsobovat se nejrůznějším vlivům doby a prostředí v nejrůznějších klimatech světa. A zejména jako jeden z mála savců, jak na severu zeměkoule (velcí, šediví, dlouhosrstí), tak i na jihu (menší, s kratší srstí hnědavého zbarvení a v menších – volnějších smečkách) zachovává svůj druhový charakter především svým trvalým sociálním cítěním umožňující a umocňující trvalou organizaci a sílu jeho smečky.
 
Pozorujeme-li vývoj psích plemen, jejich různorodost často protichůdných fyzických vlastností a povah, prvotně si musíme uvědomit, proč vlastně byla domestikace od VLKA ke PSU možná.
• za prvé, jak jsme si již řekli, jde o maximální schopnost přizpůsobení se historickým změnám vývoje života ( viz: variabilita a vývoj vzhledu vlka, škála různorodé potravy při změnách klimatu, flóry, fauny, biotopu, regionů atp.)
• za druhé, je to SMEČKA a dědičně hluboce zakořeněné sociální vazby v ní spolu s tvrdě neúprosnou kázní, jak to vyžaduje jen zákon o přežití za všech okolností, což zůstalo jako základní dědictví vloh a vlastností i našim domestikovaným psům a bylo společné i pro prvotní společenstva člověka
 
Dostáváme se k pojmům vloha a vlastnost a tím v korelaci také k rozdílným typům povah, tzn. k nervové rovnováze či nerovnováze vzruchu a útlumu emociální výbavy živočicha. (viz též moje kniha: HOVAWART/VAŠUT s.r.o./2003). U psů, ale i u mnoha jiných druhů domestikovaných mláďat živočichů, můžeme pozorovat, že každý jedinec projevuje vůči člověku a všemu neznámému mj. jinou míru nedůvěry (plachosti), která je opakem jeho dispozice „krotkosti“ a ta zase měla a má, rozhodující vliv na tzv. „selekci“ druhu a vývoje jeho chování. Krotkost je určitá míra emoce a důležitá povahová vloha jedince, kterou vědci považují za jeden z rozhodujících kauzálních (příčinných) znaků domestikace a selekce, při vývoji chování psa vůbec.
 
Čtyřměsíční štěně rotvajlera na cvičišti „odpovídalo“ na každý podnět, kterým psovod korigoval jeho postoj při povelu „lehni“, vrčením. Vrčení se opakovalo při každé další sebejemnější snaze psovoda (např. zatlačení na zadní část hřbetu a potažení vodítkem přes obojek nahoru) při cviku „sedni“. Šlo o dominantního jedince s vysokou dispozicí aversního chování (probereme jej později podrobněji) a vy jistě již sami usuzujete, že jedinec tohoto typu, z volně žijící vlčí smečky, zcela určitě nepatřil v přirozeném výběru k adaptabilnímu typu domestikace. Výchova a výcvik psa podobného povahového typu vyžaduje značné zkušenosti cvičitele, důsledné a jednotné vedení v rodině, ale zároveň citlivý a trpělivý přístup, jinak se z něho může stát nebezpečný a útočný pes s nezvládnutou agresivitou. Při správně vedeném sportovním výcviku - vynikající obranář.
 
Domestikací rozumíme dlouhý vývojový proces zdomácňování živočichů, jejichž reprodukci a chov ovlivňuje a řídí člověk pro svoje zájmy a ve svůj prospěch. Domestikace původního vlka byla možná právě jen na oné společné sociální substanci přirozeně nutných vazeb pro přežití, a to jak vlků ve smečkách, tak i člověka v tlupách, kmenových skupinách a společenstvích. Především smečka, ať vlka nebo tlupa homididního člověka, umožňuje mnohostranným individuím, aby se podle svých individuálních vlastností a možností rozvíjela a společnou „silou“ přežila. Každý tam měl svoje místo, společně získané jídlo a uplatnění. To jsou základní atributy života, vývoje a přežití !!! Jak prozrazuje pragmatický vývoj domestikace, vlky i pravěkého člověka charakterizuje nejen schopnost loajality, ale také potřeba loajality. Právě to umožnilo přirozený vývojový vztah člověka a psa a je základem i přirozené náklonnosti člověka ke psu.
 
Dostáváme se k tomu, že naši dnešní psi nejsou menší či větší ochočení vlci uvyklí člověku a přizpůsobeni jeho představám, ale že jejich genetická substance byla selekcí a cíleným chovem přetvořena. Dlouhá cesta domestikace a selekce při řízeném chovu psa člověkem, kdy člověk prokázal své vysoké schopnosti a v mnohém i chybuje, dodnes vytvořila přes 420 plemen registrovaných u největší světové kynologické organizace FCI (průběžně plemena vznikají a zanikají) a ať se selekcí a chovem změnilo cokoli, exaktní skutečností zůstává, že mezi vlkem a dnešním psem jakékoliv rasy, není žádný genetický rozdíl, mají souhlasný počet chromozomů.
 
Chcete-li se na čas (jakoby imaginárně) přenést do doby života člověka s vlky, začtěte se do knihy „Život s vlky“ autorky LOIS CRISLEROVÉ/Edice CESTY/ORBIS Praha/1976. Je to jedinečný obraz o ČISTOTĚ a PŘIROZENOSTI SOCIÁLNÍHO CÍTĚNÍ prapředků našich psů. Zároveň také pochopíte tragické osudy částečně domestikovaných vlků, kteří při útěku od svých lidských druhů ze společné smečky, v touze naplnit instinkty svoji svobodné přirozenosti, „mysleli“, že i u jiných lidí dostanou potravu, věřili jim (zobecnili si svoji zkušenost s člověkem, přizpůsobili se = nebyli dost plaší) a protože neuměli lovit, hladoví, vyhublí a důvěřiví, byli cizím člověkem zastřeleni. Z pěti sourozenců se vrátila „domů“ jen jedna vlčice (ALATNA) a později se tam stala i matkou. Nejlépe tak porovnáte, co po nich naším psům (jednotlivým rasám) zůstalo, a co jim naopak dal společný život s člověkem, a jak málo o životě divokých vlků člověk ví a stále podléhá mýtům.
 
Nemohu si odpustit malou ukázku z textu:
 
„Vezli jsme (v kabině letadla) pět, téměř dospělých, tunderních vlků, které jsme získali během dlouhé fotografické výpravy za polární kruh. Výprava skončila a my jeli s vlky domů, do Colorada…
(Pozn. Domestikovaní, dosud nedospělí vlci, by se už v přírodě neuživili a zahynuli by...)
Vlci byli strachem bez sebe. Leželi nehybně v koutě svých klecí a v očích měli hrůzu. Snažili se chovat co možná nejnápadněji. Vyrostli v samotě našeho tábora v Arktidě a tak před začátkem téhle cesty znali jen rozlehlou tundru a nás, to znamená mého muže Crise a mne. …
Bylo jen přirozené, že jsme se na vlky dívali jako na individuality. Získali jsme je jako malinká vlčátka, když jim nebylo víc než tři neděle. Teď jim bylo pět měsíců a za tu dobu zapadli do naší rodiny a stali se nedílnou součástí našeho života. Většinu toho času měli naprostou volnost. Každý den nás doprovázeli na několikahodinových procházkách tundrou a běhali volně bez obojku. Nesli se hrdě a v očích se jim odráželo pyšné vědomí vlastní svobody. Nezmizí jim ten pyšný výraz po téhle hrůzyplné cestě z očí?
Nemohla jsem je nijak uklidnit. Klekla jsem si před jejich klece a tiše jsem na ně mluvila, oni na mě zírali, ale strach jim z těch zářivých očí nezmizel.“ …
 
Nakonec malé zamyšlení směrem k jistotám, které chovu psů dává naše současná doba a hledající se společnost, pokud srovnáme dnešní stav chování některých lidí ke psům s jejich přirozenými potřebami a s následnými fakty:
 
• přeplněné útulky nechtěných psů v porovnání s menšinou, kterým pán nebo panička zemřela
• vyhazovaná štěňátka do popelnic a kontejnerů
• přivazování nechtěných psů v lesích, apod.
• týrání, neodborným a někdy i zlomyslným, výcvikem
• týrání separací v klecích a voliérách bez jakéhokoliv zaměstnání
• komerční velkochovy bez účasti na dalších přirozených zájmech a aktivitách psa
• úroveň samosprávního, státního a policejní dozorování při dodržování zákonů na ochrnu zvířat a životního prostředí
• vytváření a využívání obchodního prostředí na úkor sportovního a kulturního života člověka a institucí kolem psů.
Dnešní člověk a celá naše společnost nevychází z tohoto hodnocení dobře; a to i přesto, že mnoho organizací (obecní a městské úřady,...) i jednotlivců z řad ochránců přírody, dobročinných spolků a sponzorů, za člověka „nemoudrého“ a bezcitného, napravují, co mohou.
 

Příště: „Trvalé vlohy a emoce psa dědičně získané po předcích žijících ve smečkách“