Od divokého vlka k domácímu psu
Autor: Kateřina ZELENÁ <kzelena(at)centrum.cz>, Téma: Etologie, Vydáno dne: 03. 09. 2004



Procesu, díky kterému se z vlka obecného (Canis lupus) stal pes domácí (Canis familiaris), se říká „domestikace“. Ve slovníku cizích slov najdeme, že toto slovo znamená prostě „zdomácnění“. Ve skutečnosti jde ale o velmi složitý a dlouhodobý proces, který může původní druh změnit téměř k nepoznání. Vždyť podíváme-li se například na maltézského psíka nebo čivavu, těžko bychom řekli, že jejich předci bývali kdysi s vlkem jedním živočišným druhem.

Kdy a kde k tomu došlo?
 
O tom, kdy přesně začala domestikace prvních vlků se vedou na vědecké půdě dlouholeté spory. Zřejmě jediné, na čem se vědci bezvýhradně shodují je to, že pes byl prvním domestikovaným zvířetem vůbec. Až za ním pak následoval kur, ovce, koza, tur, prase atd.
 
První archeologické nálezy kostí šelem podobných psům pocházejí již ze střední doby kamenné. Ty nejstarší byly objeveny v centrálním Rusku, v povodí řeky Dněpru. Šlo o 2 lebky dospělých jedinců, pravděpodobně z doby před 13 000 – 17 000 lety. Další nálezy čelistí i jiných kosterních zbytků o stáří asi 14 000 let (pozdní pleistocén – lovci a sběrači) byly objeveny i v naší blízkosti - ve střední Evropě, například v Německu. Zajímavé informace pocházejí také z Izraele. Na lokalitě Ein Mallaha v severním Izraeli byla nalezena žena pohřbená v náručí s něčím, co velmi připomíná štěně psa. Nedaleko jejího hrobu našli archeologové také muže ze stejného geologického období (před 12 000 lety), pohřbeného se dvěmi malými psovitými šelmami, pravděpodobně psy. Že by si lidé té doby už tak považovali svých psů a nechávali se s nimi pohřbívat? Těžko říci, ale rozhodně to naznačuje, že domestikace začala v Evropě nebo v jihozápadní Asii, kde začala i domestikace ostatních hospodářských zvířat. Interpretace těchto archeologických nálezů je však velmi problematická kvůli složitosti přesného rozlišení domestikovaných psů od jiných malých psovitých šelem. Kosti jsou často velmi poničené a spíše než o přesném určování můžeme tedy mluvit o odhadech.
 
Jsou zde ale i názory, že k domestikaci mohlo ve skutečnosti dojít i mnohem dříve a to až před 135 tisíci lety. Tuto hypotézu totiž podporují četné genetické analýzy mitochondriální DNA (deoxyribonukleová kyselina). Genetici tvrdí, že psi kočovných předků člověka se nemuseli od vlků lišit tolik jako pozdější psi usedlejších lovců a sběračů. Jejich způsob života, ještě dost podobný tomu vlčímu, nemusel jejich stavbu kostry natolik ovlivnit a jejich nálezy by tedy byly od kosterních nálezů vlků téměř nerozlišitelné. A je pravda, že zbytky kostí „vlků“ v blízkosti lidských sídel pocházejí dokonce z období před 400 tisíci lety.
 
Další otázkou pro genetiky bylo, zda se v Americe psi z vlka domestikovali nezávisle na Eurasii nebo zda se sem dostali již domestikovaní psi s pleistocénními lidmi přes Beringovu úžinu z Asie. Analýzy mitochondriální DNA potvrdily, že i Americká plemena pocházejí z velké části z vlků eurasijských (C. lupus) a přišla sem tedy zároveň s lidmi.
 

Z čeho a jak vnikl pes?
 
Dlouhou dobu byly vedeny spory, zda původ psa můžeme skutečně hledat pouze ve vlkovi (Canis lupus). I Konrad Lorenz (zakladatel etologie) ve své knize „Život se psem není pod psa“ ještě píše, že předkem psa domácího je šakal.
 
V současné době máme však díky genetice mnohem jasněji. Analýzy mitochondriální DNA jasně prokázaly, že předkem psa domácího je skutečně vlk obecný. Jelikož je však mitochondriální DNA dědičná jen po matce, nemohly tyto analýzy zcela vyloučit příležitostné křížení samic domestikovaných psů se samci šakala obecného (C. aureus). Předpokládá se však, že k těmto křížením docházelo jen velmi zřídka.
 
Další zajímavou otázkou je, jak domestikace ve svých začátcích probíhala a jaký byl prvotní impuls k tomu, že se vlci začali sbližovat s lidskými tlupami. Lovci pozdního pleistocénu nepochybně přicházeli do styku s vlky při lovu kořisti, o kterou si oba druhy konkurovaly. Protože vlci se příležitostně živí i mršinami, museli časem někteří z nich přijít na to, že je pro ně výhodné zdržovat se poblíž lidských sídel a živit se zde zbytky. Ti vlci, kteří se narodili méně bázliví a ochočenější zde lépe prospívali a časem se oddělili od svých bázlivějších společníků. Pak už chybí jen krůček k tomu, aby si některá lidská tlupa adoptovala vlčí štěňata. Ta, která se lépe přizpůsobila lidské dominanci a pravidlům, zde mohla přežít a třeba se i množit.
 
Ke společnému soužití snad mohlo přispět i to, že komunikační prostředky vlků, kterými ustanovují hierarchii ve svých skupinách, jsou pro člověka poměrně dobře čitelné. Jde o signály založené zejména na pohybech těla či mimických svalů, stejně jako o signály vokální a pachové, které za krátkou chvíli pochopí i méně zkušený pravěký pozorovatel. A naopak – současná věda dokazuje, že domácí psi výrazně vynikají ve schopnostech chápat lidské komunikační prostředky i nad blízkými příbuznými člověka – šimpanzy. Laicky řečeno – člověk se lépe „domluví“ s jemu nepříbuzným psem, než s o mnoho příbuznějším šimpanzem. Zajímavé je také to, že tato schopnost není naučená soužitím s člověkem, ale je psům vrozená. Již malé štěně například pochopí, když mu rukou ukážete, kde má misku s jídlem. Z toho vyplývá, že při domestikaci pravěcí lidé upřednostňovali právě ty psy kteří měli lépe vyvinutou schopnost sociálně komunikovat s lidmi.
 
Domestikovaná zvířata si v lidských sídlech postupně zvykala na stravu s větším podílem rostlinné části i na jiný způsob života. To postupně měnilo jejich stavbu těla i chování. Oproti divokým vlkům se domestikovaní jedinci zmenšovali a měli celkově kratší a širší lebku. Dospělí psi si vlastně ponechávali některé štěněcí znaky. Tento proces, odborně nazývaný jako pedomorfóza, mohl být způsoben tím, že menší a poddajnější jedinci byli ovladatelnější a byli proto svými chovateli upřednostňováni. Starší jedinci snad byli méně ovladatelní a tedy méně přijatelní pro soužití s lidmi. Pokud se tedy nerozmnožili včas, nemuseli se už rozmnožit vůbec. To postupně zapříčinilo časnější dospívání domestikovaných zvířat. Vlci totiž sexuálně dospívají až ve věku okolo 2 let, zatímco domácí psi již mezi 6. a 12. měsícem života.
 
Výsledkem domestikace tedy byli psi celkově menší, s kratší a širší lebkou a povahově poddajnější než divocí vlci. Dnes známá velká plemena zřejmě vznikla až o mnoho let později.
 

Na katedře zoologie Přírodovědecké fakulty University Karlovy začal v roce 2004 vznikat výzkumný projekt, který si klade za cíl udělat v mnohých otázkách, týkajících se psích plemen, jasno. Pokud máte zájem přispět vlastními poznatky či zkušenostmi s chovem kteréhokoli plemene k tomuto výzkumu, je možné kontaktovat koordinátora na adrese kzelena@centrum.cz. Budou vám zaslány dotazníky pro vyplňování konkrétních údajů o vašem psu.