Duševní svět zvířat
Autor: Jana DRVOTOVÁ <Jana(at)hafbezobav.cz>, Téma: Etologie, Vydáno dne: 15. 09. 2004



Křesťanská věrouka tvrdí, že zvířata byla stvořena k tomu, aby sloužila člověku. Dále říká, že zvířata nemají duši, tudíž nemají nárok ani na žádný duševní a duchovní život a samozřejmě ani na posmrtný život. Pes nesmí vstoupit do křesťanského kostela, protože by svou přítomností znesvětil posvátný prostor.

René Descartes oblékl tento názor do vědeckého hávu, když tvrdil, že zvířata jsou jakési biologické stroje bez vlastního vědomí, které reagují pouze reflexivně na podmíněné nebo nepodmíněné podněty. Tím vlastně ospravedlnil pokusy na zvířatech. Zvířata nepociťují bolest jako člověk, pouze reagují na základě reflexů. Tento názor bohužel dodnes zastává mnoho lidí.
 
Jak pohlíží na zvířata, další z velkých světových náboženství, buddhismus. Podle buddhismu jsou všechny živé bytosti na zemi bratry. Všichni podstupují cyklus zrození a umírání a tím se posunují do vyšších dimenzí. Proto jsou buddhisté vegetariány. Zvířatům je přisuzováno nejen vlastní vědomí, ale i telepatické schopnosti, které už většina lidí svým odklonem od přirozeného způsobu života ztratila.
 
Jako příklad si můžeme vzít předka psa – vlka. Pro křesťanství je vlk synonymem ďábla. Civilizovaní lidé vlka jako nebezpečné zvíře téměř vyhubili. Naproti tomu indiánské kmeny viděli ve vlkovi svého bratra a učitele.
 
Moderní lidé mají vůbec tendence všechno měnit a přizpůsobovat svým momentálním potřebám bez ohledu na budoucnost. Představa, že by se i oni mohli něco naučit prostým pozorováním zvířat, že zvíře by se mohlo stát učitelem člověka je pro ně neakceptovatelná.
 
Člověk se stal dominantním druhem díky schopnosti používat řeč. Neschopnost používat jazyk, ale neznamená neschopnost komunikace. Řadu velmi důležitých poznatků o duševním světě zvířat můžeme získat pozorováním jejich neverbální komunikace. Právě my, lidé, v tomto ohledu často chybujeme. Některé typy zvířecí neverbální komunikace se s člověkem shodují, ale některé se zcela zásadně liší. Nepochopení těchto rozdílů může mít tragické následky.
 
Když se podíváte a usmějete na druhého člověka vysíláte tím signál přátelství. Pokud to samé uděláte vůči cizímu psovi, ten toto gesto nevyhodnotí jako přátelství, ale jako možný útok z vaší strany. Přímý pohled do očí a odhalené zuby znamenají v psí řeči hrozbu.
 
Zvířata, stejně jako lidé, prožívají emoce. Mohou být šťastná, smutná, mohou se bát, mohou podléhat stresu se všemi jeho psychosomatickými důsledky. Přesto nesmíme zvířecí chování posuzovat podle lidských měřítek. Mnoho lidí se například domnívá, že jejich pes se jim mstí destrukcí bytu za to, že ho nechávají samotného doma. Pes ale neuvažuje v pojmech msta, odplata. Destrukce je pouze viditelným projevem jeho stresu, jestliže necháme psa příliš dlouho samotného a nebo se mu vůbec málo věnujeme. Lidé navíc, zcela špatně, po příchodu domů psa potrestají. Pes ale nepochopí, že jejich trest se týká zničených věcí. Pes neví, proč trest přichází a bojí se člověka, který je z jeho pohledu nečitelný a nevyzpytatelný. Člověk si takovým jednáním vážně narušuje vztah mezi sebou a psem a situace se tím jen zhoršuje. Na stresové únikové reakce zvířete se nedá reagovat trestem, ale úpravou chování ze strany člověka. Člověk musí svému zvířeti věnovat více času a pozornosti.
 
Zdravotní dopady stresu jsou stejné u lidí i u zvířat.
 
Míra stresu souvisí s dominancí nebo s podřízeností. Dominantní zvířata jsou psychicky stabilní, jejich vztahy k ostatním jedincům vlastního druhu jsou asertivní, klidné, vyzařující sebedůvěru . Dominantní samice mívají většinou také dominantní potomstvo. Otázka je, jak velkou roli zde hraje dědičnost a co je následek pozorování chování matky v různých situacích a pozdější „kopírování“ jejího chování. Naproti tomu u podřízených zvířat je i vyšší míra depresivní nálady a psychické nestability.
 
Snad už nastává doba, kdy si lidstvo konečně uvědomí, že zvířata tu nejsou proto, abychom si je násilně podřizovali. Snad dokážeme využít svých schopností, abychom pochopili způsoby zvířecí komunikace a dokázali se s nimi dorozumět. Tak se může situace obrátit a zvířata se mohou v některých směrech stát našimi učiteli.