Pokud člověk na psa s nechutí aportovat použije nuceňák, přitom třeba pes neni moc pevnej v nervech (nemluvim o konkrétním psu, i když tu nuceňáky zazněly ale nikoho z vás neznám), je to samozřejmě kravina a ničeho kloudnýho tim nedosáhne. Jsou ale i metody, který můžeš v klidu provozovat i s nervóznějšim psem a nemusíš tolika řešit jeho psychický možnosti (krom únavy a načasování soustředění). Zrovna proto píšu o psu svym, který si nikdy s ničím nehraje, nikdy nemá zájem o hračky, zázrak je, když si venku vezme klacek aspoň na chvilku, když vůbec o nějake předmět projeví zájem. Nemá to v sobě, do huby brát nechtěla celej život krom jídla vůbec nic. Koneckonců jí znáš. Přesto, bez jakékoli psychické újmy mohla nacvičit aport tak, že jsme za něj dostali pochvalu i od pani Součkový na závodech, že je to aport moc pěknej a radostnej a bez překusování. Neni dobrý jít proti přirozenosti psa, ale brát do huby umí každej pes, každej tvor, kterej tu hubu má, jen je nutný se ke kýženýmu výsledku dostat tak, aby to bylo příjemný a bezva pro obě strany. Ustrašenýho psa taky nenecháš schovat před bouřkou, donutíš ho zjistit, že se neděje nic, ale musíš to balancovat, abys psa nedostal do paniky a nepodělal ještě víc, než už poděláno bylo. Stejně tak můžeš balancovat ten nácvik aportu - kdy trošku zatlačit, jestli vůbec, kde to nechat na přirozený chuti, jakej projev odměnit, kde vůbec začít. Od tý chvíle, co vím, že to jde i mému psovi, pracujem cíleně na používání čumáku a práci s ním, aby si vše možný oťukala. Nosem, čumákem, zubama. Tím uleví i sama sobě, že může používat krom jiných částí těla i nos, čumák, zuby.
Koneckonců proto se učej i kousky z dogdancingu a jiných odvětví, taky to pro psa neni přirozený, ale je toho schopen a když mu to dobře vysvětlíš a podáš, bude tančit jak travolta.
Tak tohle mě hodně zaujalo, kde hledat člověka, který pomůže najít tu správnou cestu?
