Já Ti řeknu jen to, aby sis třetí psici k čubám nepořizovala. A štěně už vůbec ne. Věř Barunce. Jestli je rozdíl mezi jedním a dvěma psama, pak rozdíl mezi dvěma a třema a n a v í c dvěma dospělejma a štěnětem je sakra velkej. A časově už vůbec nemluvim, nejen proto, že za rok dva začnou starší dámy stárnout a zpomalej se a štěně naopak doroste a bude muset vyvíjet nejvíc aktivity.
Já byla s psama doma skoro 20 let a měla jsem i více než tři psy po mnoho let a bylo to vážně docela náročný, i když to byl můj život. Zvládla jsem to v pohodě i s psama a dítětem, ale říkám, NIC jinýho jsem nedělala, abych se tedy mohla psům věnovat skutečně tak, jak jsem chtěla. Prostě nepořizuj. Buď ráda, že spolu čuby vycházej, že jsou v pohodě, i když to zpočátku nevypadalo a že jsou zdravý, že si užíváte a nechť Vám to vydrží co nejdýl.
Za pár let si zkoriguj svoje fyzický možnosti a pak můžeš zase pokračovat.
Co se týče pořízení štěněte ke starýmu psovi, jo, může to bejt geriavit, ale taky to může bejt velkej průser, záleží na tom, jakej pes je a hlavně, jaký stařecký zdravotní problémy a vrtochy na něj přicházej. Osobně jsem měla spíše zkušenosti kladný při pořízení štěněte malýho plemene k velkýmu stařečkovi a to zvlášť, když se jednalo o "oživení" pejska z páru, který osiřel.
Co se týče Tvýho dotazu alá kdy zasáhnout, když zasáhnout při smečkových dohadech,záleží na tom, o jakýho psa jde, oč vůbec jde, jak je na tom pes psychicky, co má za sebou, jaký má zkušenosti, kde má práh vzrušivosti a spoustu a tak dál. Jsou situace, kdy je nutno zakročit razantně a jsou i takový, že už ani po zákroku není další společný soužití možný. Navíc, to Ti tu lidi, co psy dlouhodobě chovaj vícero pohromadě dlouhá léta, potvrdí, někdy je kámen úrazu právě věk, kdy štěně doroste do dospělosti a dožene stařečka dosud dominujícího a pak dojde k velmi razantní změně, která může bejt až fatální. V tom případě je rozhodující většinou jen jedno - jak dalece jsi úspěšnej a zkušenej vůdce smečky.
Toť můj názor.
