Na HLAVNÍ STRANĚ najdete vždy aktuální články řazeny dle data zveřejnění. U každého článku je v „ kostičce “ uvedeno do jakého oboru daný článek zapadá. Obory jsou pak řazeny vlevo.V INZERCI jsem pro vás připravili možnost zveřejnění vlastních. inzerátů vč. prezentací akcí pro psy. Inzerce je samozřejmě zdarma.FÓRUM je tu pro vás na pokec.VÝCHOVA a VÝCVIK  je pro vás možností zapojit se do našich speciálních výchovných a výcvikových programů.SLUŽBY PRO PSY





 Vítej Host 
Prosím přihlaš se nebo se zaregistruj.
Nedostal jsi svůj aktivační email?
 
 
 
 Uživatelé Online 
31 Hostů, 2 Uživatelů

  Partneři

Veterinární klinika Delta


  Autoři
Pokud máte chuť a chcete se zapojit do našeho redakčního týmu, napište nám.

Vstup pro autory

téma

Norsko 2009 - 8. díl

Vydáno dne 19. 06. 2009 (1824 přečtení)

Femundslopet - nonstop závod v norských pustinách na vzdálenost 400 km - vyprávění účastnice závodu

V cíli a co bylo potom

Reklama


 

Cesta kaňonem trvá asi hodinu a půl. Tomáš jede přede mnou a stále se otáčí zda jedu za ním. Jeho čelovka pátrá po krajině. Je mi fakt veseleji, když vím, že nejsem v těch končinách sama. Projíždíme stejnojmennou vesničkou Gradalen. Pak se cesta rozšiřuje a několik kilometrů mastíme z kopce. Rozcestí a hups. Jsme na jezeře Rambergssjoen. Tady už jsme byli! Ano. Tudy už jsme jeli hned po startu před třemi dny. Najeli jsme na poslední úsek celého závodu. Máme do cíle asi 25 km. Říkám Tomášovi ať už jede svým tempem, že už to do cíle nějak doklepeme. Ale on solidárně setrvává se mnou. Je hrozná zima. I Tomáš se oplácává rukama po těle aby neumrznul. Mám mokré zmrzlé nohy.

 

Vybaluju poslední musli tyčinku. Jsem tak mimo, že mi tyčinka vypadla z ruky ani nevím jak. Ani nestavím. Jsem jako v tranzu. Připadá mi, že se na sebe dívám zezhora jako druhá nezávislá osoba. Jako bych sledovala film v televizi sama se sebou. Projížděli jsme třeba po můstku, kdy mi ujel zadek saní a mohla jsem sletět z několikametrové výšky do potoka. Vůbec jsem nezareagovala, jako by mi to bylo jedno, jakoby jsem sledovala jiného člověka. Nedocházelo mi, že bych si asi pěkně já i psi natloukli. Mozek už pracoval hodně špatně. Něco jako kdybych byla pod vlivem drogy. Povznesená nálada. Zpomalené reakce. Když na to teď vzpomínám, tak jsem ráda, že se v tomhle stavu nic nestalo. Vyjíždíme z jezera na cestu. Cedule "14 km" do cíle. Vážně už říkám Tomášovi aby jel. Tak tedy jede. Mizí za zatáčkou. My se vlečeme. Haskyové prostě nezrychlí a nezrychlí. Sundavám rukavici a volám Jindrovi, že máme tak hodinu do cíle. Proces vyndavání a zandavání mobilu, který mám zavěšený na krku mi zabere několik minut. Mezitím mi mrzne ruka na kost. Radši se přivazuju k saním. Zvoní telefon. Jindra. Chtěl zandat Fíka do vleku aby mi mohl přijet k cíli s vlekem naproti. Fík ho rafnul a utekl. Někam za hotel. Ty brďo. To je v pytli. Povzbuzuju psy aby zrychlili. Ale jen natočí uši jako že mě slyší a udělají tři rychlejší kroky. Pak se vrací do svého tempa. Unavenou hlavou se mi honí černé myšlenky o Fíkovi. Za chvíli volá Jindra znovu. Fík nikde není. Říkám mu ať zkusí vyndat z vleku Slika a dát ho na lanko. Třeba Fík k němu příjde. A nebo dát k vleku misku se žrádlem. Jindra to tedy zkusí. Za chvíli znova telefon. Ani ťuk. Fík se neobjevil. Na volání nepříjde.

 

Jindra to nahlásí na sekretariátu a na policii. Já šílím. Co všechno ještě ten utahanej mozek musí vstřebat. Pomalu přemýšlím jak budu hledat po dojetí Fíka po celém městě. Zase telefon. Jindra už musí odjet k cíli. Nechá vlek u hotelu kdyby náhodou. Má v plánu mě hned po dojezdu odvézt k hotelu, tam mě vysadit a vrátit se pak s vlekem k cíli pro psy. Tak jo. Mám to do cíle tak půl hodiny. Prožívám muka. Cesta neubíhá. Jak stále vyndavám ruku z rukavice, abych mohla držet mobil, tak mi krutě mrznou prsty. Necítím je. Dýchám si na ně. Trochu to pomáhá, ale do tepla to má daleko. Je mi hrozná zima - z nervů, z únavy, z promáčení. Konečně dvě poslední zatáčky a už nás čekají jen 2 km po řece. Za námi se objevilo světýlko. Tak jen jediný šestistovkař z těch tří z Tolgy zvládnul tu dnešní etapu. Psi zrychlují. Pod jeden most. Pod druhý a sláva. Je tu cíl. Je 22.31 hodin. Posledních 85 km jsem zvládla za 11 hodin a 28 minut. Před tím pro mě nemyslitelný, že se tak dlouho dá v kuse vůbec na saních jet. To je jak dvanáctihodinová šichta ve fabrice. Tak suma sumárum: 397 km za 3 dny 2 hodiny a 3 minuty (74 hodin a 3 minuty). Z toho jízda 47 hod. a 14 min., odpočinek 26 hod. a 49 min.. Tak to jen pár čísel. Ale moje myšlenky patří Fíkovi. Jindra na mě čeká. Kotvím sáně. Nechávám psy ve šňůrách. Jen odpojuji Esterku a beru jí do auta na klín. Tomáš a Espen mi zatím psy pohlídají. Frčíme s Jindrou k hotýlku. Jindra mě tam vyklopí, Esterku dám do vleku a Jindra připojí vlek k autu. A frčí zpátky k cíli pro psy a sáně. Jsem mu vděčná, že se o psy postará a já můžu zatím hledat Fíka. Lítám po kempu a volám "Fíku, Fíčku". Dokola jako kafemlejnek. Zírám i na zem, zda neuvidím psí stopy. Ale je jich tady víc. Rozhoduju se kam tedy jít. Půjdu přes most zadem do města. Jdu jak mátoha. Jsem v tom, v čem jsem dorazila do cíle, čelovku na hlavě. Je mi zima na nohy. Cítím hroznou únavu. Ale nevzdávám se. Chodím po uličkách a křičím Fíkovo jméno. Dojdu pěšky až do místa cíle. Ale ani tady Fík není. Přemýšlím o tom, že bez Fíka z Norska neodjedu. Nemám ale ani sílu brečet. Jen jdu a koukám a volám. Je půlnoc. Pátrací akce už trvá přes hodinu. Napadne mě, že se vrátím k hotýlku. Ale po hlavní silnici. Co kdyby. Jdu po chodníku kolem továrničky, kde pracují naši kamarádi slováci. Juknu na silnici. Tam stojí bílý pes. Fík? Přelud? Je to Fík! Fíčku, ty blbko. Tys mi dala. Překuluju se přes obrovský dvoumetrový vant sněhu. Skutálím se na silnici. Ležím tam jak včelka Mája a nemotorně vstávám. Fík stojí 30 m ode mě. Ani se nehne. Volám a roztahuju ruce. Fík se rozběhne a hops. Skáče mi do náruče. Svírám Fíka v náručí a brečím jak malá holka. Ježkovo voko, to je fakt štěstí. Hrozná náhoda. Fík mi olizuje obličej. Přicvaknu Fíka za obojek na lanko a jdeme pomalu po silnici "domů". Fík se mě drží jako klíště a chce mi stále skákat do náruče. Jsme u hotýlku. Šoupnu Fíka k Nanukovi do kotečku a zalejzám do baráku. Jindra je rád, že to dobře dopadlo. Je miliónovej. Připravil mi zatím žrádlo pro psy a postaral se o ně a uklidil mi sáně. Chodí nám blahopřejné SMSky z Čech od kamarádů. Je to úžasný jak nás lidi u nás sledovali a drželi nám palce. Jindra mi ukazuje probodlou dlaň, kdy mu ujel v Tolze nůž po zmrzlé konzervě a zarazil se až v jeho ruce. To je "maso". Ale jak měl sevřenou ruku v pěst, tak to nemá rozšklebené a snad to dobře sroste. Sedám si na postel. Doléhá na mě děsná únava. Jindro, jen na chviličku si lehnu, jo? Ve vteřině jsem tuhá. Jindra mi ještě sundavá bundu. Nevím, jak jsem se zula. Nebo že by Jindra? Vůbec nevím. Upadla jsem zkrátka do tvrdého spánku - totální bezvědomí. Budím se v pět ráno. Hicuje mi celý tělo. Mám svalovou horečku. Zároveň mám zimnici. Belhám se na záchod. Cestou zpátky si uvědomuju, že jsem nenakrmila psy. Vycházím tedy ven k vleku pro termobox se studeným žrádlem. Beru ho do pokoje. Aby do rána maso rozmrzlo. Skulím se zpátky do postele. Budíme se asi v devět. Bolí mě celej člověk. Jindru taky. Jsme jak zmlácený. Venčíme pejsky. Já i krmím.

 

Pejsci jsou kupodivu bez známek únavy. Pořádně se vyspali v kotečku a už mají roupy. Jen Esterka a Mekenzí mají namožené zápěstí. Attiba, Nanuk a Brownie dost shodili a lezou jim žebra. Jindrovo hafíci jsou taky čilý, jen "běloby Ája, Týna a Bára jsou hubený jako proutek. Závod jim dal zabrat. Ale to se dožene. Budeme teď psy pořádně futrovat, aby zase přibrali. Děláme si snídani pro sebe. Ze zbytků jídla. Je to jako královská hostina. Salám, sýr, ovesná kaše, bikava, čaj, rozpečené staré housky. Je jedna hodina a my teprve snídáme. Odpoledne vyrážíme do města. Na sekretariátě vracíme startovní čísla. Pak se vydáváme do centra. Do obchoďáku. Konečně jsem sehnala známku na pohled, který posílám mámě a tátovi. Šmejdíme v potravinách. Ceny potravin jsou jako u nás, ale v norských korunách. Takže chleba je za 25, ale NOK. Jeden kupujeme, pak 4 jablka a jogurtové mléko. Jdeme obhlídnout místní kulturák, kde se večer bude konat závěrečný banket. Je zima jak v ruskym filmu. Jindra mi půjčil jeho péřovku a v té je krásně teploučko. Svojí bundu mám totiž zašpiněnou od šmíru z řepíkáče. Tak abych nedělala ostudu. Vracíme se k hotýlku. Rychle venčíme a krmíme. Ještě si stíhám, tedy spíš nestíhám umýt hlavu. Jindra mě honí, tak s mokrýma vlasama nastupuju do auta a fofrujeme směr kulturák v Rorosu. Už nás telefonicky shání Tomáš. Nejde topení v autě, jsou zamrzlá skla, blbě vidíme na cestu. Vlhké vlasy mi ztuhly a jsou jako rampouchy. Na parkovištích kolem kulturního domu je narváno a horko těžko hledáme místo pro zaparkování.

 

Namáčkneme naší zmrzlou Kiu do pidi mezery mezi auta a běžíme dovnitř. Máme zpoždění. Espen na nás už netrpělivě čeká ve "foajé". Máme pro něj tiket na banket, jež jsme mu jako projev díků zaplatili. Vcházíme do sálu. Jsou tu všichni: závodníci, pomocníci, přátelé a místní činitelé, kteří mají co do činění se závodem. Odhaduju to tak na 400 lidí. Sál se svažuje schodovitě směrem dolů. Lidičky stojí na schodech frontu k "švédským stolům". Potkáváme zde Tomáše a Atleho. Navzájem si gratulujeme k dojetí. Pak si stoupáme taky do fronty na jídlo. Před náma stojí vítěz F600 Robert Sorlie. Je to zvláštní pocit koukat na tak slavného mushera "naživo". A jsou tu i jiní významní jezdci: moje oblíbená Sigrid Ekran, Ketil Reitan, Bjornan Andersen, Petter Karlsson,…a další. Z mís a talířů si nandaváme různé dobroty: saláty, maso, pomazánky a dresingy. To je bašta. Po třech týdnech instantních pytlíků je to labůžo. Máme s Jindrou úplně boule za ušima. Bavíme se u stolu s Tomášem. Následuje sladký chod: pudink, dortíky, zákusky, pěny, ovoce, krémy. Cpeme se jako Robinson Crusoe na pustém ostrově. Ačkoliv nevím kam to Jindra chce nacpat, tak si jde pro třetí chod. Rybičky, masíčko. Já mám dost a břicho k prasknutí. Jindra do sebe futruje třetí talíř. A snad by i čtvrtý, ale začíná vyhlašování výsledků. Nejprve F600. Komentátor nechá vždy nastoupit 10 musherů od nejpomalejšího až po vítěze. Každý dostává od "svého" sponzora nějakou hodnotnou cenu - stany, spacáky, batohy, boty,… je to úžasný. Některých závodníků se ptají na zážitky, pocity, plány,… Pak jsou na řadě čtyřstovkaři. Nastupuju na pódium. Vyfasuju tašku s dárkem - čelovkou od Silvy, keramickou plaketu psího spřežení s kulisou Roroského kostelíku a diplom. Komentátor se mě ptá na moje zkušenosti ze závodu, ale moc mu nerozumím, tak rychle rozhovor ukončuju. No Jindra to zmáknul líp - vzal si s sebou na vyhlášení Tomáše jako překladatele. Dostal super batoh s objemem 55 litrů - úplně ideální na dogtrek. A poskytl rozhovor a ještě poděkoval veřejně Atlemu. Ještě se chci zmínit o Tomášovi. Jemu bohužel neuznali poslední etapu, protože formálně nezrušil svoje odhlášení v Tolze. Škoda. Ale Tomáš je natolik pohodový člověk, že mu to zase tak moc neva.

 

A jak jsme vlastně dopadli? Já 57. - poslední lucernička, ale Jindra byl 44. s časem 59 hod. a 56 minut (jel 36 hod. 31 min a odpočíval 23 hod. 25 min). Takže dojel do cíle o 15 hodin dřív než já. Je to parádní výkon na jeho dvouapůlleté a tudíž mladé psy. Na takovýto závod je potřeba zkušených a odolných psů. Ideální věk pro tento typ závodů je 5-8 let… si myslím. I dle svojí zkušenosti - nejlepší psi v mém spřežení byli Esterka 7let, Nanuk 5,5 roku, Balto a Mekí 8let, Attiba 4 roky, Fifinka 4 roky. Mladá Brownie 2,5 roku a Fík 4 roky totálně blbli a hlavně Brownie na to ještě neměla zralou hlavu. Tak. Po vyhlášení se loučíme s Tomášem (dali jsme mu igelitku s jídlem na přilepšenou), pořadateli a upalujeme ztuhlou Kiou k domovu. Je mínus 35 stupňů. Rychle venčíme a šup do tepla. Popíjíme ještě s "bratrama" slovákama. Je to příjemný. Jsme utahaný jako koťata, ale spát jít nechceme. Ještě balím, protože jak se znám, tak ráno se mi nebude chtít zas až tak moc včas vstávat. Usínáme až kolem třetí. No to bude zítra cesta. Ráno se mi vůbec nechce vstávat. Ale Jindra už štrachá a balí. Nosíme věci do auta, venčíme. Auto totálně zamrzlo. Zamrzlo i bratrům slovákům - ráno polévali cosi pod kapotou horkou vodou, ale tím to ještě dodělali. Naše Kia si ani neškrtne. Žádáme ochotného majitele hotýlku o pomoc. Půjčuje nám rychlonabíječku na baterku a elektrický fukar na rozmražování motoru. Norové mají udělané do aut zásuvky na kabel, aby si mohli přes noc motor zahřívat elektrickým proudem z venkovních zásuvek na domech. Jo, zkrátka to mají vymakaný. My nic takovýho nemáme, tak foukáme. Zatím snídáme. Je rozmraženo a Jindra startuje. Sláva. Motor naskočil. Loučíme se s hotýlkem a děkujeme majiteli za pomoc. Funguje i čtyřkolka. Jindra jí nastavil "natvrdo" - tzn. že nejde přepínat a jedeme na ní trvale. Vypne jí ručně až bude dobrá cesta. Ještě zajíždíme na sekretariát, zda tam není můj depotní vak z Tynsetu. Espen mi ho nepřivezl. Dozvídáme se tam, že vak zůstal na Tynsetském checkpointu. Naštěstí jedeme po cestě domů kolem, tak se tam zastavíme. Dobře, tak tedy vyrážíme. Opouštíme Roros. Je nám smutno. Hned bysme tady zůstali. V Tynsetu opravdu zůstal můj vak. To je dobře. Mám tam oblečky pro psy, deky, rukavice a nasbírané botičky. Sice žádné poklady, ale ztráta by mě mrzela. Za Tynsetem nás staví policisté. Jindra ukazuje doklady od vleku. Vše je OK a my pokračujeme. Svítí sluníčko, vidíme krásně vysoké hory a vsakujeme tu krásu. U cesty se pasou dva losy. Rychle se je snažím nakamerovat. Jen dvě tři vteřinky a mizí v lese. Norští losy jsou prý plaší. Na rozdíl od Aljašských. Tam útočí na lidi. Tady se jich bát údajně nemusíme.Pak cestou vidíme ještě jednoho jak okusuje větve. Jindra zatím řídí a za volant mě nepustí. Na jednom odpočívadle kupuju na benzínce kafe a Jindra ručně vypíná čtyřkolku.

 

Pokračujeme. Stmívá se. Příjde mi, že stále tankujeme. Venčíme. Je už jen asi mínus dvacet. Esterka má obleček a je zachumlaná do slámy. Kotce ve vleku dost profukují. Jsou dělané na naše podmínky - vzdušné. Ale do těchto zim by to chtělo něco uzavřenějšího. Jsem strašlivě unavená a spím. Jindra statečně řídí. Pak už taky spí za volantem. Střídám ho. Ale je to utrpení. Vidím rozmazaně už od začátku a unavené oči nejsou schopné zaostřit. V tomhle stavu vždy řídím tak 1,5 hodiny. Hodněkrát u toho upadnu do mikrospánku a sjedu do levého pruhu za středovou čáru. To je hrůza. Ale Jindra je to samý. Usíná sotva začne řídit. No to opravdu nejde. Stavíme asi na 2 hodiny a spíme oba jak mrtvoly. Vstáváme v 5 hodin ráno a vyrážíme na posledních 150 km Švédskem. V 8 hodin nám jede z Trelleborgu trajekt. Původně jsme měli jet dřívějším trajektem ve 3 hodiny. Ale to nešlo stihnout. A stejně zas tak moc nespěcháme. Goteborg, Helsinborg, Malmo a přístav Telleborg. Platíme 116 Euro (míň jak při cestě tam - asi nám zapomněli započítat vlek). Ale nám to nevadí. Jedem akorát, takže rovnou vjíždíme na loď. Usedáme do našich oblíbených křesílek. Nejprve se najíme, pak jdeme prohlídnout obchůdek a nakonec zbytek cesty tvrdě spíme. Dáváme si na palubě horkou čokoládu. V poledne končíme naši cestu trajektem v německém Sassnitzu. Řídí Jindra. U první pumpy tankujeme. Už zase svítila rezerva. I když je světlo, tak Jindra přemáhá únavu a sem tam sjede na krajnici. To řízení ve dvou je děsný. Venčíme. Dolinka je naježená a hodně pije. Střídáme se. Snažím se soustředit. Jde to. Řídím asi 3 hodiny. Stavíme na kafe. Jindra mě vyhazuje od volantu. Trochu si odpočinul a má roupy. Už je opět šero. Stále spíme a nebo jíme zbytky zásob. Konec Německa. Je tu hodně sněhu. Jedeme přes Cínovec. Před Dubím nás těžký přívěs natlačí do závěje. Končíme v půlmetrové vrstvě sněhu na retardéru. Ty bláho. Jindra vylejzá a ručně nahazuje čtyřkolku. Doufám, že vyjedeme. Jo, jde to. No ještě že tak. Kolem osmé dojíždíme do Hrobu. Konec putování. Vybaluju věci z auta, vleku, pak pejsky. Těžce se s Jindrou loučíme. Ani jeden z nás nechce, aby to skončilo. Okamžitě bysme se vrátili na sever. Oba jsme se shodli, že asi 3 vteřiny po dojetí do cíle jsme prohlásili, že se sem příští rok na Femund vrátíme. Chytřejší, zkušenější, poučení… zkrátka budeme mít "experience". Budeme už mít u svého jména na startovce "veteráni". Pá, pá - Jindra pokračuje do Brandýsa. Víme, že nám bude dlouho trvat, než zase zapadneme do starostí všedních dnů. Myšlenkama budeme stále na severu, stále na pláních, stále se psama. Byl to nádherný výlet a nezapomenutelný zážitek a životní zkušenost. Ale něco končí a něco zase začíná. V hlavě už pokradmu plánujeme. Jo, jo. Jinak bysme "umřeli" všedností.

 

Ještě jak se sluší a patří poděkování nakonec. Ba ne. Je to od srdce. Největší dík patří Jindrovi, který byl alfa a omega celé naší výpravy a bez něho by nebylo nic a nebylo by to ono. Jeho nadšení a zapálení pro věc je pro mě nakažlivé. A čerpám z něho energii jak na další dobrodružství, tak pro všední život. Taky díky Tomášovi, který byl to nejlepší, co nás v Norsku potkalo a moc nám pomohl. Dál Atlemu za poskytnutí přístřešku, jídla pro psy a předávání zkušeností. Dík i Katce Palečkové, jež nám pomohla byť na dálku. A doma rodičům - mým i Vítkovo - za neskrývané nadšené fandění a pomoc před odjezdem. Lidičkám z Čech, kteří nám drželi palce. Pak Condorovi za spacáky, bundy, rukavice a Jerven. Veterinářce paní Myslivečkové za léky pro psy a nakonec i pro lidi. A na závěr našim 17-ti psům (Esterce, Brownie, Fifince, Fíkovi, Nanukovi, Attibovi, Baltovi, Mekí, Jindrovo Dolince, Gulitovi, Blekovi, Dalasovi, Áje, Týně, Báře, Božence a Slikovi), kteří s námi celé to dobrodružství prožili, vydrželi a přežili.

 

 

 

 

 


Související články:
Norsko 2009 - 7. díl (30.05.2009)
Norsko 2009 - 6. díl (18.05.2009)
Norsko 2009 - 5. díl (28.04.2009)
Norsko 2009 - 4. díl (12.04.2009)
Norsko 2009 - 3. díl (23.03.2009)
Norsko 2009 - 2. díl (11.03.2009)
Norsko 2009 - 1. díl (19.02.2009)

[Akt. známka: 1,00] 1 2 3 4 5
Jako v škole [1 - nejlepší ... 5 - nejhorší]

( Celý článek | Autor: Jana Holá | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail | Vytisknout článek | Zdroj: http://hrobnici.blog.cz )


WWW.HafBezObav.CZ © 2004 - 2017 Haf Bez Obav s.r.o.

  Novinky
20.09.2017: Komunikace se psy, osobní setkání s koučem
Pro každý vztah a komunikaci musí být dva, aby si rozuměli. Člověk a zvíře jsou rozdílné bytosti, ať již z pohledu historie či vývoje. Partnerství člověka a zvířete je velmi výjimečný vztah.
Zveme vás tímto na setkání "Komunikace se psy".
Kdy: 5.11.2017
Kde: výcvikový areál HafBO Praha 5 - Stodůlky
Přihlašování ZDE!

19.09.2017: Semináře, přednášky...
Roger Abrantes - "Animal training my way"
Kdy: 24.-25.3.2018
Přihlašování: bude spuštěno...

18.09.2017: Pozvánka na Voříškiádu
Zveme vás na Voříškiádu pod patronací MČ Praha 13, kde HAFBO úzce spolupracuje.
Kdy: 23.9.2017, 14:00. Akce probíhá v rámci volnočasového festivalu Prahy 13.
Informace najdete na stránkách www.praha13.cz!
Budeme se na vás těšit.

17.09.2017: Parkování Stodůlky
Ve Stodůlkách došlo k omezení parkování přímo u cvičiště. Doporučujeme parkovat na zpevněné komunikaci u stožáru nebo u popelnic na tříděný odpad. Pozor na zákaz parkování v zeleni. Alespoň se s pejskem před cvičením projdete. Prosíme, nezapomeňte po svém pejskovi na cestě uklidit, pokud vykoná svoji potřebu. Popelnice na cvičáku máme. V případě, že nutně potřebujete ponechat svoje auto přímo u cvičiště, parkujte podélně s přístupovou cestou tak, aby nedocházelo k omezení průjezdu. V případě konání semináře, přednášek apod., budou informace k parkování aktualizovány.

23.08.2017: Semináře, přednášky...
Seminář - Nosework s Terezou Hladkou
Kdy: 17.9.2017
Přihlašování: ZDE!
.......................................
Roger Abrantes - "Animal training my way"
Kdy: 24.-25.3.2018
Přihlašování: bude spuštěno...


  Jsme na Facebooku

  Anketa
Jak přistupujete k odčervení psů?

Odčervuji pravidelně
469  (469 hl.)
Neodčervuji, nosím trus na rozbor
353  (353 hl.)
Odčervuji pravidelně a nosím trus na rozbor
328  (328 hl.)
Odčervuji nepravidelně
320  (320 hl.)
Neřeším to
317  (317 hl.)

Celkem hlasovalo: 1787


  Slovník


  Počasí od MeteoPress:
Počasí od MeteoPressPočasí od MeteoPressPočasí od MeteoPress

ISSN 1214-9004Administrátor: Peter KONČULARSS
Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS
Partnerství Terapie