Na HLAVNÍ STRANĚ najdete vždy aktuální články řazeny dle data zveřejnění. U každého článku je v „ kostičce “ uvedeno do jakého oboru daný článek zapadá. Obory jsou pak řazeny vlevo.V INZERCI jsem pro vás připravili možnost zveřejnění vlastních. inzerátů vč. prezentací akcí pro psy. Inzerce je samozřejmě zdarma.FÓRUM je tu pro vás na pokec.VÝCHOVA a VÝCVIK  je pro vás možností zapojit se do našich speciálních výchovných a výcvikových programů.SLUŽBY PRO PSY





 Vítej Host 
Prosím přihlaš se nebo se zaregistruj.
Nedostal jsi svůj aktivační email?
 
 
 
 Uživatelé Online 
41 Hostů, 0 Uživatelů

  Partneři

Veterinární klinika Delta


  Autoři
Pokud máte chuť a chcete se zapojit do našeho redakčního týmu, napište nám.

Vstup pro autory

téma

Norsko 2009 - 1. díl

Vydáno dne 19. 02. 2009 (2062 přečtení)

Femundslopet - nonstop závod v norských pustinách na vzdálenost 400 km - vyprávění účastnice závodu

Cesta tam - do Norska

Reklama


 

Pondělí - úterý (26. - 27.ledna 2009) 

Naše velká cesta do Norska začala v pondělí 26.ledna ve 23 hodin. Tedy ona už vlastně začala o 10 měsíců dříve. Poté, co jsme se loni vrátili v březnu z Rumunska, tak Jindra začal plánovat Norsko. Uvrtal mě do jeho nadšení ani nevím jak. Ono je to hrozně lehké se pro něco nadchnout. Ale dotáhnout to do konce! A to Jindra umí. Vymyslel Femundslopet-nonstop závod v norských pustinách na vzdálenost 400 km. Vymyslel, že tam pojedu s ním - se psama a závodit. Zjistil, co máme mít s sebou. Vyrobil, nechal vyrobit, sehnal, zajistil, vytelefonoval, meiloval a domluvil skoro úplně všechno. Žil tím celý rok. A já s ním. Dokázal mě tak nabudit, že jsme spolu začli uskutečňovat náš sen. Postupně a vytrvale. A na podzim jsme začli trénovat psy. Už od září jsme se snažili jezdit podle plánu, který jsme měli načrtnutý od Jindrovo norského kamaráda mushera Atleho. Bylo to někdy nadlidské úsilí se večer utahaný po práci donutit vyjet ven se psy i na několik hodin do zimy a tmy nebo třeba přemluvit k tomu i druhého nenadšeného člena domácnosti. Ale teď máme všechno nachystáno, Jindra stojí v Hrobě před barákem a do ne příliš prostorné Kii se snažíme narvat a nacpat výbavu pro nás i pro psy, jídlo, oblečení a dalších tisíc krámů a nezbytných věciček.

 

Za autem je zapřáhnut obří vlek na 20 psů - my povezeme celkem 17 psů (Jindra 9 + 8 Hrobníků), takže Esterka bude mít luxusní séparé a jeden koteček je volný na psí věci. A aby toho nebylo opticky málo, tak na vleku se tyčí čtvery sáně (2 naše + 2 objednané pro Katku Palečkovou). Jo a abych nezapomněla, tak než Jindra dorazil ke mně, tak se vracel pro psí europasy a píchnul gumu na autě. Takže ještě nikde nejsme a už to pěkně začíná. Wulfinka a Kanaga zůstávají holky doma. Už jsou na takový extrémní "výlet" příliš staré dámy. A starý nemocný Kazan. Ale aspoň bude mít Kazánek dámskou společnost a nebude se mu stýskat. No tak teda jo. Vyrážíme. Bereme to přes Teplice, kde už čeká mamka a taťka, aby mi předali pár drobností a popřáli nám šťastnou cestu. Pá pá a jedeme. Valíme nahoru na Cínovec. Trochu vaříme - někde nám utíká voda. Ale Jindra dolejvá aspoň vodu z kanystru a je to dobré. Na Cínovci tankujeme plnou. Poslední česká nafta. Mastíme po německé dálnici kolem Drážďan a Berlína stále na sever. Řídí Jindra - je tak hodnej, že mě tuto noc nechal spát. Mám totiž "Šediváčkovskou chřipku" - něco jsem si z Orlickejch hor dotáhla. Kašlu celou noc, ale léky mi snad brzo zaberou. Brzy zjišťujeme, že německé dálnice mají jednu nevýhodu. Žádné pumpy. Ani jedna! Ojediněle pouze ukazatel, že pumpa se nachází v nějaké vesnici poblíž. Poté, co skoro 100 km nevidíme ani kapku nafty, nám začíná svítit rezerva. Okamžitě se mi vybaví Rumunské trampoty s pohonýma hmotama. Naštěstí se na poslední chvíli zjevil aspoň onen ojedinělý ukazatel, že pumpa je kdesi poblíž. Sjíždíme exitem po šipce. Asi 5km je stále tabulka "pumpa 500m". No tak teda nevím - to je pěkně dlouhejch 500 m! Pak už jí vidíme. Motor už téměř škytá. Zase to bylo o fous. Tankujeme plnou. Vracíme se zpátky na dálnici. Jindra statečně odřídil celou noc. Svítá. Jsme pár kilometrů od přístavu Sassnitz. Ujeli jsme už 750 km. Před vjezdem do celního prostoru venčíme pejsky. Fík je spolu se Slikem. Jindra jí chce vyndat z boudičky, otevře dvířka, Fík ho ťafne, Jindra se lekne a Fík běhá kolem silnice navolno. Udržuju se v klidu a nehysterčím. Volám na zmateného Fíka, kterému se jako zázrakem vyhýbají všechna auta. Nakonec si dá říct a běží ke mně. Je to v suchu. Fíku tys mi dala!

 

Je 8 hodin. Mezitím na všech semaforech před celnicí naskočila červená. Sakra. Budeme muset počkat na další trajekt. Jede ve 12.45 hodin. Co se dá dělat. Uvelebíme se jak to jen jde pohodlně v autě a vytuhneme. Nevím jak to Jindra dělá, ale spal sotva hodinu a už je zase čilej. Já kdybych prořídila celou noc, tak jsem grogy. Před jedenáctou blikne zelená a my vjíždíme do celního prostoru. Lístek na trajekt za dvě osoby + osobák s vlekem = 164 euro. No, MHD v Teplicích je trochu levnější. Čekáme v lajně č.9 a postupně se přístav zaplňuje. A pak už vidíme trajekt. Je to dokonalá podívaná jak manévruje v těsném prostoru doků. Vyjíždějí kamióny a auta jeden za druhým. Teď je řada na nás. Zajíždíme do břicha lodě, obsluha nás navádí s rutinní přesností na centimetr. Bereme si nějaké jídlo, pití a bundy, pohladíme pejskům koukající nosy a vystupujeme na palubu. Usadíme se v příjemných křesílkách a dlabeme řízky a tousty. To je žůžo. Vedle nás svačí starší švédský pár s malým pejskem. Pejsánek má "full service" - svojí deku, misku s vodou, misku se žrádlem, ručník na otření a místo na pohovce mezi páníkama.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

S plnýma žaludkama v teple usínáme jako mimina. Cesta trvá asi 4 hodiny. Rochníme se v křesílkách, střídavě spíme a jíme, občas vyjdu na palubu fotit. Kolem půl páté vidíme švédské pobřeží. Teleborg. Scházíme dolů k autům. Otevírá se paluba pod námi, kde jsou seřazené vlaky. Spolu s ostatními cestujícími pozorujeme přesný vjezd lodi do přístavu. Nasedat a vyjíždíme z lodi. Proplejtáme se asi kilometr po "way out" k výjezdu z přístavu. Pohraniční kontrola - švédská. "How many dogs?" Odpovídám, že seventeen. Pohledná celnice se podiví a chce vidět pasy od psů. Vše je OK. Můžeme tedy do Švédska. Už je pět hodin a začíná být tma. Jindra bude řídit dokud bude moct a pak se budeme střídat. Asi hodinu za Teleborgem venčíme na odpočívadle pejsky. Jsou v pořádku. Tím, že dnes nejedli a ani žrát nebudou, tak nemají moc potřebu se venčit. Jen se trochu vyčůraj, líznou vody a chtějí zpátky do boxů. Vyvenčíme se i my a pokračujeme. Malmo, Helsinborg, Goteborg… stále podél norských hranic na sever.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Náhle skřípění plechů. Asi prdlo kolo na vleku. Kdepak. Jindra staví jak nejrychleji to jde. Ty bláho! Praskla oj na vleku. Hned před vlekem. Ten se převážil a opřel vzadu o plechový rám se světly. Oj drží jen na pár centimetrech, resp. průřez ojí je ve tvaru čtverce a zůstala celá jen jedna ze čtyř stran-ostatní tři ruply. Pravé zádní světlo na vleku nesvítí, krytka ulítla a žárovky visí jen na drátkách. Jindra zachovává absolutní klid, já sem úplně bezradná. Jindro prosím tě vymysli něco a zachraň nás! Asistenční služba hlásí, že volané číslo neexistuje. Jindra vytahuje stejkovou tyč a dvěma popruhama na přivazování saní ji festovně upevňuje podél prasklého spoje na oji a tím ji zpevňuje. Ještě sbírá ulítlou krytku ze světla. Po krajnici se zapnutými výstražnými světli pomaloučku jedeme pár set metrů k nejbližšímu výjezdu z dálnice. Sjíždíme do malé vesničky. Je osm hodin večer. Opravny budou asi všechny zavřené - tedy pokud vůbec v tak malé dědince nějaké jsou. Stavíme u kostela před jedním domem. Odchytáváme staršího pána, který právě k domu zajíždí. Člověk se v nouzi překonává a i já zírám, co všechno ze sebe dokážu v této situaci anglicky vymáčknout. Pán jde do vedlejšího domu pro syna a my jim ukazujeme náš problém. Chvíli někam telefonují, ale "it´s no good". Pak syn dostane nápad a odjíždí někam do vesnice. Jindra mezitím na chodníku opravuje nožem a holýma rukama zadní světlo. Kontakty fungují a žárovky svítí. Krytka je sice trochu prasklá, ale hlavně že je. Nakonec použije štítek od klíčů jako podložky ke šroubkům a přimontuje kryt na světlo. Jindra je fakt moc šikovnej. Za chvíli se náš zachránce vrací a sděluje nám, že v dílně za městem nám oj zavaří. Je tam prý parta polských dělníků se svářečkou. Máme jet za ním, že nás navede. Vjíždíme do dvora k osvětlené staré hale. Jsou tu tři polští dělníci. Jindra couvá s vlekem opatrně do vrat. V hale je tahač s odklopenou kabinou, několik pouťových atrakcí v různém stádiu oprav a provozní nepořádek jak má být. Připadám si jako v Čechách. Náš švédský zachránce se s námi loučí - mockrát děkujeme a už se věnujeme opravě. Jindra pomáhá, já jen přihlížím. Poláci oj řádně vyztužili a zpevnili a prasklinu zavařili. Je to bytelný jako nikdy předtím. A co za to? Nejlepší odměnou je slivovice. Oddychli jsme si. Můžeme putovat dál. Směřujeme na Oslo. V řízení se střídáme po 1,5 - 2 hodinách. Je to vyčerpávající. Čas střídání nastává vždy v okamžiku, kdy jeden z nás najede na drncající středovou nebo postranní čáru. To je čas akorát se vystřídat. Pijeme Ríšovo plechovky s Kamikaze, furt něco žvejkáme, Jindrovi loupu jednu mandarinku za druhou. I přesto máme co dělat abychom přemáhali únavu. Když řídím já, tak se Jindra poskládá na spolujezdcovu sedačku jak skládací metr a schoulený jako embryo chrní.

 

 

Středa (28.ledna 2009) 

Ve 2.30 hodin překonáváme norskou hranici. Bez problémů. Celník jukne na nás, zeptá se kam jedeme a zběžně prohlídne psí pasy. No paráda. A to bylo strachu. Teď to máme několik hodin jízdy do Lilehameru. Řízení je alespoň pro mě čím dál těžší. Ale držím se zuby nehty. Od 5 hodin řídí Jindra a už to dotáhne až na místo. Zlatíčko. Jsem mu moc vděčná. Jsem totálně vyřízená, kašlu a mám horečku. V 7 hodin projíždíme Lilehamrem. Asi 10 km odsud se nachází vesnička Vestre Gausdal.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tam směřujeme. Sněhu všude mraky. Jsme v horách. Jindra má bezvadný orientační smysl a proto vůbec nebloudíme. Společnými silami hledáme ty správné odbočky. Všude se strefíme napoprvé. Pak příjde závěrečné prudké stoupání serpentinami vysoko do hor. Zapínáme čtyřkolku. Konečně vidíme srub Atle Bjerkeho. Zajíždíme k jeho domu. Po obou stranách příjezdové cestičky jsou výběhy pro psy. Je jich tu asi 40. Před dům vychází Atleho manželka - příjemná sportovní blondýnka středního věku v norské pletené čepici přes uši. Právě vypravuje mladší dceru do školy. Vítáme se. Je asi 8 hodin. Jindra parkuje auto s vlekem u statného smrku. Natahujeme stake-out pro 9 psů. Ostatní budou na lankách kolem přívěsu. Tak pejskové, tady teď budeme nějaký čas bydlet. Náš srub je jen pár metrů od Atleho hlavního domu. Postupně nosíme věci dovnitř. Ve srubu je krásně útulno. Paní domu nám ukazuje jak zatápět v kamnech, kde je dřevo a pak nás nechá vybalovat.

Domlouváme se lámanou angličtinou a rukama nohama. Přinese nám slíbené maso pro psy a my jim připravujeme baštu. Maso je rybí s asi hovězím. Krásně se i zmrzlé seká sekerou, nepouští vodu a psům strašně chutná. Kam se hrabe Vetamix. Bobky mají po něm tuhé a malé. Vše dokonale stráví. Je to zkrátka úplně něco jiného než u nás. Je zmrzlé ve 20-ti kilových blocích. Dáváme psům denně 5 kg + granule, sušené maso a tuk. Psi se nabaští a my taky. Ve srubu jsou kamna, dřez na nádobí, pračka, koupelna, místnost na spaní a hlavní obytná místnost s gaučem, stolem a krbem. Je tu elektrika a teplá voda. Jen suchý záchod je venku, hned vedle kůlny na dřevo. Domlouváme se, že pojedeme odpoledne až se Atle vrátí z práce na projížďku se psy. Zatím se jdeme s Jindrou projít po okolí. Jsou tu nádherné výhledy na okolí. Všude 2 metry sněhu, azuro a mrazivo. Ráj na zemi. Jindra září štěstím. Tak na tohle jsme se těšili celý rok. Nebo celý život? Hory, slunce, třpytivý sníh. Vidíme na vzdálená pohoří snad stovky kilometrů do dáli. Nasáváme mrazivý vzduch plnými doušky. Chvíli jen tak stojíme na vrcholu a koukáme kolem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Je to ohromující krása. Chvíle okamžiku. S Jindrou oba cítíme to samý. A nemusíme si u toho nic říkat. Kdo nemá psy, nemiluje zimní romantiku, ten nepochopí. Tohle jsou chvíle pro který žijeme. Vracíme se ke srubu. Atleho paní si sama zapřahá šestku alaskánků k pulce. Psi v klidu stojí, ona v klidu navodí všechny psy do šňůr, v klidu si nazuje staré široké "Madshusky", připne si šňůru od pulky k širokému koženému opasku a vyráží na trať. No tohle až řekneme Šarkymu - kam se hrabe se svojí čtyřkou. Padá na nás únava z dlouhé cesty. Ale je tu Atle a zdravíme se. Atle je učitel dějepisu a má s námi svatou trpělivost při vysvětlování všeho možného. Něco rozumím, něco řeknu, ale občas příjde na řadu tužka a papír a různé malůvky a popisky. Půjdeme se projet se psy. Atle nám kreslí trasu - 43 km. To je akorát. Trať je prý "heavy", sníh se boří 5-10 cm. Zapřaháme. Vyrážíme. Atle první se čtrnáctkou, za ním Jindra s devítkou a nakonec já s mojí útulkářskou osmičkou. Prvních 5 km je trať vyjetá jen na šířku saní. Pak se napojuje na "scooter trail". Chlapi mi brzo ujíždějí. Západ slunce. Šeří se. Zapínám čelovku. Sice vím dle nákresu kudy zhruba trať vede, ale i tak mám strach - sama, potmě v neznámé krajině. Ale snažím se si to nepřipouštět. Tlapky se psům opravdu boří, musí si zvykat na jiné podmínky. Ale haskouni jsou nezmaři - sice nic moc rychlost, ale jdou dopředu jako tank. Podél trati je každých pár desítek metrů zaražená tenká tyčka s reflexním proužkem. Někdy jsou reflexní značky zavěšeny na nízké stromy podél trailu. Bezvadně značeno. Sleduju stopy saní přede mnou. Po levé straně by mělo být zasněžené jezero. Ale není vidět nic. Mám půjčenou čelovku od Jindry. Na mojí se přetrhnul kabílek a Jindra mi jí zítra opraví. Tak snad jsou na téhle ještě dobré baterky. Potmě bych byla namydlená. Náhle vidím po svojí levé ruce dvě světla - že by Jindra s Atlem? Jedu ještě chvíli a je tu rozcestí. Stopy saní vedou ale doprava a tudy zatáčí i Esterka. Doleva vede starší stopa. Ale zdálo se mi že právě doleva vidím ta dvě světla. Tak kudy teď? Nechám to na Esterce. Jedeme vpravo. Po několika kilometrech zastavuju a koukám na otisky psích tlapek kterým směrem vedou. Ve směru naší jízdy. Tak pokračujeme. Ale klid v duši zdaleka nemám. Tiše jedeme neznámou krajinou. Uklidňují mě jen ty reflexní značky. Najednou kde se vzal tu se vzal - za mnou skútr. Dojíždí mě. Něco na mě norsko - anglicky mluví a pak říká ať jedu. Tak teda jedu. Za pár minut mě znovu dojíždí, vyhne se obloukem a peláší pryč. Zachvíli nevidím ani jeho zadní červené světlo. A zase ticho a tma. Čelovka se drží. Psi si pomalu zvykají na bořící se sníh a ťapou dobře. Dostali se do pravidelného tempa a dodávají mi aspoň trochu klid. Po několika hodinách jízdy vidím známou odbočku ze skútrovky - zkratka k Atleho domu. Psi zrychlují. 5 km uběhneme za 15 minut. Jsme doma. Hluboce si oddychnu. Jeli jsme to něco přes 4 hodiny.

Jindra zatím připravil napájení i pro moje psy - to je bezva, to se mi už dlouho nestalo. Ulehčuje mi práci. To je servis. Zandáváme psy a sami také zalejzáme do tepla srubu. Klohníme si večeři z pytlíku - polívku. Chvíli si povídáme, sprchujeme se v teplé vodě a hupky dupky do hajan. Tělo si o to říká.

 

 

 

 

 


Související články:
Norsko 2009 - 8. díl (19.06.2009)
Norsko 2009 - 7. díl (30.05.2009)
Norsko 2009 - 6. díl (18.05.2009)
Norsko 2009 - 5. díl (28.04.2009)
Norsko 2009 - 4. díl (12.04.2009)
Norsko 2009 - 3. díl (23.03.2009)
Norsko 2009 - 2. díl (11.03.2009)

[Akt. známka: 1,00] 1 2 3 4 5
Jako v škole [1 - nejlepší ... 5 - nejhorší]

( Celý článek | Autor: Jana Holá | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail | Vytisknout článek | Zdroj: http://hrobnici.blog.cz/ )


WWW.HafBezObav.CZ © 2004 - 2017 Haf Bez Obav s.r.o.

  Novinky
07.11.2017: Seznamovací lekce listopad
Seznamovací lekce na listopad jsou omezeny s ohledem na dostupnost instruktorů. Děkujeme za pochopení.

20.09.2017: Komunikace se psy, osobní setkání s koučem
Pro každý vztah a komunikaci musí být dva, aby si rozuměli. Člověk a zvíře jsou rozdílné bytosti, ať již z pohledu historie či vývoje. Partnerství člověka a zvířete je velmi výjimečný vztah.
Zveme vás tímto na setkání "Komunikace se psy".
Kdy: 10.12.2017
Kde: výcvikový areál HafBO Praha 5 - Stodůlky
Přihlašování ZDE!

19.09.2017: Semináře, přednášky...
Roger Abrantes - "Animal training my way"
Kdy: 24.-25.3.2018
Přihlašování: bude spuštěno...

18.09.2017: Pozvánka na Voříškiádu
Zveme vás na Voříškiádu pod patronací MČ Praha 13, kde HAFBO úzce spolupracuje.
Kdy: 23.9.2017, 14:00. Akce probíhá v rámci volnočasového festivalu Prahy 13.
Informace najdete na stránkách www.praha13.cz!
Budeme se na vás těšit.

17.09.2017: Parkování Stodůlky
Ve Stodůlkách došlo k omezení parkování přímo u cvičiště. Doporučujeme parkovat na zpevněné komunikaci u stožáru nebo u popelnic na tříděný odpad. Pozor na zákaz parkování v zeleni. Alespoň se s pejskem před cvičením projdete. Prosíme, nezapomeňte po svém pejskovi na cestě uklidit, pokud vykoná svoji potřebu. Popelnice na cvičáku máme. V případě, že nutně potřebujete ponechat svoje auto přímo u cvičiště, parkujte podélně s přístupovou cestou tak, aby nedocházelo k omezení průjezdu. V případě konání semináře, přednášek apod., budou informace k parkování aktualizovány.


  Jsme na Facebooku

  Anketa
Jak přistupujete k odčervení psů?

Odčervuji pravidelně
681  (681 hl.)
Neodčervuji, nosím trus na rozbor
430  (430 hl.)
Odčervuji pravidelně a nosím trus na rozbor
396  (396 hl.)
Odčervuji nepravidelně
393  (393 hl.)
Neřeším to
379  (379 hl.)

Celkem hlasovalo: 2279


  Slovník


  Počasí od MeteoPress:
Počasí od MeteoPressPočasí od MeteoPressPočasí od MeteoPress

ISSN 1214-9004Administrátor: Peter KONČULARSS
Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS
Partnerství Terapie