Dnešním dnem začíná na stránkách našeho magazínu miniseriál právě o výstavách. Měl by se stát vaším malým průvodcem, který vám alespoň částečně poodhalí tajemný svět výstav , jeho zákulisí a také svět „šílenců“, co tam pravidelně a nadšeně se svými psy pobíhají.

Podíváme-li se do katalogu jakékoliv větší výstavy u nás, uvidíme, že počet přihlášených psů je opravdu velký a rovněž tak různorodost předváděných plemen. A zájem vystavovatelů neustále stoupá.

A jak se na to dívá laik? Přijdete-li se někam poprvé podívat pouze jako divák, většinou budete mít pocity naprosto rozporuplné. Výstavy se totiž odehrávají buď v halách nebo ve venkovních prostorách a nebo je to kombinované. Všude je spousta lidí a ozývá se štěkot psů různých velikostí. Musíte, zejména venku, dávat velký pozor, aby jste nešlápli do něčeho, co „zapomněl“ po svém šampiónovi uklidit jeho, nepříliš ohleduplný, majitel. Také je zde velký hluk, hraje hudba a neustále hlásí něco do mikrofonu. U výstavních kruhů vládne chaos a nervozita, jinde probíhá konečné zkrášlování jako tupírování, lakování, pudrování a kdovíco ještě, že i prestižní kadeřnický salon by se po zhlédnutí tohoto úsilí mohl stydět. Sem tam zaslechne všímavý návštěvník slůvka závisti či poznámek směrem ke konkurenci nebo nepříliš lichotivé poznámky na adresu rozhodčího. Nakonec i pohled na samotné vystavovatele může být velmi zábavný. Jinak totiž zcela normálně vyhlížející spoluobčané se po nástupu svého psa do kruhu změní naprosto k nepoznání. Pobíhají kolem s různými pískajícími zvířátky, šustícími pytlíky, chvíli se schovávají a chvíli zase ukazují, předvádějí až téměř nemožné pohybové kreace a vyluzují všemožné zvuky, jen aby upoutali pozornost vystavovaného jedince a ten se pak postavil a předvedl co nejlépe. Kdysi jsem byla na klubové výstavě německých ovčáků svědkem velmi zábavného počínání. Němečtí ovčáci se totiž vystavují za pohybu v tahu a protože je to pracovní plemeno a bývá také velká konkurence, musí takto uběhnout mnoho kol, která nejsou zrovna nejmenší. Naučit psa běhat tímto způsobem a hlavně ho přimět, aby to správně předváděl po celou dobu posuzování, je poměrně náročné. Sami vystavovatelé musí být v dobré kondici, ale ani tak vše sami nezvládnou a tudíž mívají i pomocníky. Ti běhají jako návnada vně kruhu kousek před psem a lákají ho na kde co. A právě takovýto předběžec mě na zmíněné výstavě zaujal. Jednu nohu měl totiž od kotníku až po kyčel v sádře, přesto v daný moment vybičoval všechny své síly a běhal těch dvacet až třicet kol s různými vábničkami jako o závod. Nohu zcela mistrně a mě naprosto neznámým způsobem vydržel celou dobu tahat za sebou. Po skončení posuzování příslušné třídy se doslova zhroutil na lavičku, že ho jeho tým musel odtud odtáhnout. Řeknete si – blázen, ale na druhou stranu je přece každý koníček tak trochu bláznovství. A nejinak je tomu na výstavách.

Odcházíme tedy domů a přemítáme. Proč ti lidé na ty výstavy vlastně chodí? Mám já tohle zapotřebí? A bude to bavit mého psa? A k čemu vlastně ty výstavy slouží?

Výstava psů je vrcholová kynologická akce, na které máme možnost udělat si představu o tom, na jaké úrovni je v dané době chov určitého plemene. Rozhodčí, který má složené příslušné zkoušky a měl by být tedy odborníkem na danou rasu, zde posuzuje jednak exteriérové znaky psa v souladu s platným standardem FCI, ale také úroveň předvedení a celkovou spolupráci s vystavovatelem. Je třeba podotknout, že se jedná o soutěž mezi jedinci přítomnými v kruhu, kteří se srovnávají mezi sebou navzájem a zvítězit by měl ten, který se nejvíce přibližuje ideálu. To samozřejmě znamená, že vítězný pes příště na jiné výstavě a ve zcela jiné konkurenci zvítězit znovu vůbec nemusí. Pochopitelně však i určitou roli hraje osobní pohled rozhodčího, který je většinou na každé výstavě jiný.

Co tedy vede majitele psů k návštěvám výstav? Důvody jsou různé. Někdo by rád slyšel z úst odborníka, jak si jeho miláček stojí vzhledem ke konkurenci v plemeni. Někdo další chce v budoucnu svého psa uchovnit a většina plemen má jako jednu z podmínek chovnosti absolvování alespoň jedné (většinou však nejméně dvou) výstav s odpovídajícím ohodnocením. Jiný by měl rád ze svého psa šampióna a proto se snaží nasbírat co nejvíce potřebných titulů. Majitelé chovných fen zde prezentují svá zvířata před potencionálními zájemci o štěňátka a majitelé krycích psů zase před potencionálními zájemci o krytí. Chovatelé se rádi jezdí dívat na své odchovy a povzbuzují nebo radí novopečeným majitelům. Nejvíce vystavovatelů však jezdí po výstavách, protože je to prostě baví, chtějí se setkat s přáteli a ostatními nadšenci a prostě si užít prima den.

A co bývá kamenem úrazu? V mnoha případech bohužel obdržený posudek. Samozřejmě ti úspěšnější jsou bez výhrad spokojeni. Ale co ti ostatní? Jsou lidé, kteří verdikt rozhodčího berou sportovně a příště se přihlásí znovu, protože doufají, že to třeba bude lepší. A ono, pokud pes nevykazuje nějakou hrubou vadu,to také většinou tak bývá. Ovšem určitá skupina vystavovatelů se jen tak nedokáže smířit s tím, že zrovna nedopadli tak, jak si přáli, že se třeba právě ne zrovna nejlépe připravili, že jejich pes neměl dnes zrovna svůj den nebo že má nějakou závažnou odchylku od standardu. Mnohdy hraje velkou roli i určitá zkušenost a tak se nezřídka stává, že zklamaní bývají mnozí začátečníci a začíná tak kolotoč spekulací o rozhodčím, známostech, protekci a tak podobně.

Z toho vyplývá, že nejdůležitější je se na výstavu pořádně připravit. Celkové hodnocení a následný úspěch či neúspěch závisí nejenom na kvalitě vystavovaného jedince, ale také na tom, zda je zrovna ve správné výstavní kondici (Např. v období línání nebo s fenkou po porodu moc velké terno právě nenaděláme.) , jak je předveden za pohybu i v postoji, jak se nechá prohlédnout od rozhodčího (např. kontrola zubů, u psů varlat apod.) a jak se celkově jeví v povaze. Pes by měl být sebevědomý, naprosto vyrovnaný a za každých okolností bez problémů spolupracovat se svým majitelem (vystavovatelem).